Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Jsu Franta a svý jméno nosím po babičce, kterou jsem měl nejraději…
Jedna babička s romantickým jménem Julie bydlela v Žabinách v kopcu. Babička Julie i její jméno mi voněly po italské Veroně… Bábinka měla doma naklizeno a všechno to tam úžasně vonělo. Nejvíc si od ní pamatuju váhy s ptačíma zobáčkama a zlatejma miskama. Měla je stát na kredencu, kde navrchu za dvířkama byly hotový poklady – nádherný starý malovaný tlustostěnný sklínky na čaj, který dostala k svatbě už někdy za císaře pána… A když kolem baráku zaduněla projíždějící šalina, z kredenca se ozvala zvonkohra, jak tam ty skleničky krásně cinkaly. Jenže tak vysoko já nedočíhl, já byl malé špócl. Ale ty váhy se mi tuze líbily a když jsem si s něma chtěl hrát, neuzbejvalo mi než postavit si ke kredencu štokrdle a stoupnout si na ně, žeo… Taxem tam vylez´ a hrál si s něma těma svejma baculatajma klučičíma tlapkama a byl sem v sedmým nebi. Hompal sem těma zlatejma miskama vah nahoru a důle a dycky strašně dlouho trvalo, než se ptačí zobáčky těch vah zastavily a daly si dovopravskou pusu. Bábinka na mně vod šporáku furt špizovala, abych nespadl a jen hrozila prstem, že jí to ušmudlám. Ale dyť já byl vopartrnej, to se ví! Přesto pak pokaždý vzala hadřík a Sidol, vyčítavě se na mně podívala a ty zlatý misky zas vypucovala až do dokonalýho lesku.
A tehdá, jak začínala televiza, to sem byl u toho, když naša babička Julinka byla slavná! Byli sme v trafice a vona kupovala ty samý noviny, kerý dycky. A ňákej pán s bzučící kamerou se jí ptal, proč kupuje zrovna RUDÉ PRÁVO. No tak mu to řekla, že je vůbec nečte, ale kupuje je akorát na podpal do kamen, že je v nich nejvíc papíru. Škoda, že jsme byli chudí a neměli televisní přijímač, muselo to být moc krásný – soudruh president, soudruzi rolníci, úderníci a stachanovci z fabrik a mezi něma – moja babička….
Jako školák jsem se u ní stavoval vždycky cestou od školního zubaře, co sídlil ve škole pod Kauničkama, nemlich tam, co Němci na koncu války udělali ty jatka…
"Frantíko, chceš kóštěk teteho? Dé si!" naléhala a dávala mi ochutnávat svejch gurmánskejch výtvorů. Jenom její štrůdl byl ten pravej - parádně tenkej, s jabkama a makem.
"Alé nérači mám huso…" říkávala se zasněným pohledem.
Byla z devatenácti dětí a když měli v nedělu maso, dostali každej jen tak mrňavej kousínek, že ona ten svůj na znamení protestu raději hodila slepicám...
Když jsem pak svépomocí dostavěl kvartýr, babička Julie se pokoušela ke mně dostat, ale po kolena zapadla do bláta, ve kterým se tehdy topilo celý fungl nový sídliště. Vyprávěl mi to řidič tatrovky, jak ji, lehoučkou a průsvitnou, jako dítě vzal do náruče a osvobodil ji z toho bahna ven. Už nikdy se sem pak nedostala a zůstal mi po ní akorát ten černej kastrólek od zelí...
A dědečkové? Žádnýho ze svých dódynků si nepamatuju. Jednoho, kterej se jmenoval křestním Emerich, si prej vzala ta moja voňavá babička Julie ze Žabin jenom proto, že měl zdědit mlejn u Žebětína. Ale nezdědil, kdoví, jak to bylo... Po druhým dědovi zůstala kdesi v šuflíku jen vojenská vyznamenání a řády od císaře pána…
Druhá bábinka se jmenovala Františka a po ní mi dali mý jméno. Znával jsem ji jako sporou, věčně shrbenou, když dobrý tři kiláky tahala na zádech v dřevěné putně ovoce až z vinohradu na Juránce. Na snědým obličeji měla tisíce droboučkejch vrásek a v kapse zástěry mívala vždycky sáček s tvrdejma červenejma bonbónama. Byl jsem docela malej prcek a když jsem jí svejma malinkejma ručičkama pomáhal krmit husy, slepice a králíky, vždycky se jenom šťastně uculovala.
Jako dneska si pamatuju den, kdy mi bábinka umřela. Po mozkové mrtvici byla už pár měsíců připoutána na lůžko a vůbec s nikým nekomunikovala. To nedělní ráno maminka někde vzadu za barákem zalívala zahrádku a my děcka jsme se placatily ve dvoulůžkové posteli našich rodičů. Řvali jsme jako pardáli a vychutnávali si, že nemusíme vstávat do školy. Na skříni z černýho bakelitovýho rádia řvala Vídeň nějakou muziku a tatínek tancoval kankán. Chechtali jsme se jako pominutí, jak mu v obrovských trenclách nadskakovalo to jeho srandovní kulatý bříško. Pak odešel dát babičce najíst.
Když se po chvíli vrátil, vypnul rádio a v nastalým tichu se na nás krátce podíval. Byl bílej jako křída a na ty jeho oči nikdy nezapomenu. To ráno jsem se naučil číst v lidskejch tvářích. Sevřelo se mi hrdlo a dřív, než to tatínek stačil vyslovit, se moje ramena rozechvěla pláčem.
"Babička umřela..."
V kostele, plným lidí ve smutečním, jsem tehdy byl poprvé v životě. Jako malej kluk jsem sahal všem těm černě oblečeným lidem jen něco málo nad pás a v těch shora burácejících varhanech jsem klekal a vstával podle ostatních lidí, přesně jak mi to moje maminka doma řekla. Pak přišlo už jen smutný zvonění kostelních zvonů, černej kůň a cesta v dešti po ujeté, mokře se svítivě lesknoucí polňačce na hřbitov. A studená ruka, nabízející mi lopatičku, abych hodil hrst hlíny tam dolů, do té otevřené zívající černé země k nohám mé babičky, kterou jsem měl tolik rád...
A hned po funusu nás vzal tatínek do hospody, co byla přímo naproti zmoklýmu krchovu a seděli jsme tam u stolu, plnýho nějakých pánů v černým, který jsem ani neznal. Všem nám děckám tatínek koupil žlutou limču za padoš a s těma pánama tam pili pivo a povídali si, jako kdyby se nic nestalo. Nemohl jsem to tehdá pochopit, že už nejsou smutní, jenom já jsem měl svý oči zalitý slzama, který se jako hrachy kutálely po mé dětské tváři kamsi dolů. Vždyť přece umřela babička! Ta nejlepší babička na celým světě! Tu sodovku jsem tehdy nechal na stole netknutou…
Byl to první pohřeb v mým životě a jako malej kluk jsem ještě netušil, kolik dalších krušných a slzavých karet má můj osud ještě schovaných v rukávu. Přišly i smutky, kdy jsem si svý oči úplně vyplakal. I muži totiž pláčou. Jenom slzy jim kanou někam dovnitř, kam nikdo nevidí…
nevím kdo je sem nahnal ze saspi, ale pokud kdokoliv ano, tak mu děkuji :-) osobně jsem o serveru informoval na několika větších lit. serverech
Jinak já "su" taky z Moravy, takže mi ta mluva běžně příjde normální, jen se mi zdá, že hantec se poslední dobou mytizuje a dělá se z něj něco co není. Ty se držíš v normálních mezích, ovšem jak jsem již uvedl, přišlo mi že místy je to tam šupnutý jakoby naschvál a nesedí mi to tam - třeba špizovala je pro mě normální slovo, i když ho nepoužívám (mluvim pro rodičích spíš česky) jen mi tam prostě nesedlo. - Samozřejmě to ber jen jako dojem, jestli to tak cítíš tak ok.
Proti veršovánkám nic nemám, naopak pokud jsou výstižné a kvalitní tak sem s nimi, byť se hodí na záchodek. Považuji je za literaturu zrovna tak jako povídky nebo romány. Každá kategorie má pochopitelně svá specifika.
Co patří nebo nepatří na náš literární server je řečeno v pravidlech. Nikdo nesmí publikovat nezákonný obsah, někoho urážet atp. Všechno ostatní sem patří a právě proto můžeš hodnotit, aby se to lepší více zviditelnilo.
Nechceme aby tu lidi byli na sebe sprostí, v samotné tvorbě však vulgarismus hraje zcela jinou úlohu, než v komunikaci pod dílem a já jsem dalek něco takového zakazovat. Pokud se mi to bude zdát špatné, napíšu to do kritiky a šmitec.
Jsme veřejný prostor a tato idea se mi líbí. Jinak bych býval prosazoval nějaký jiný redakční systém.
sašo gr.,
díky, že ses tu zastavil na kus řeči. Ale neboj, v tomhle stylu vyprávění malýho kluka nehodlám pokračovat, přestože Karel Poláček v něm napsal celou knihu. Jen jsem 2x sáhl do svých nejzazších dětských vzpomínek, toť vše.
A k té údajné násilnosti asi tolik ? jsem kovaný Brňák a hantec je naší přirozenou mluvou, byť je pro zbytek republiky hotovým postrachem. Přirozeně o tom vím a použiju-li hovorové řeči, naše nářečí sám autocenzurou filtruji do přijatelných a čtenáři srozumitelných mezí. Nicméně i tak sem tam z něj utrousím nějaké to slovíčko, jež se mi zdá zdá být leckdy i příhodnější, než spisovné. Špízovala? Tak především se to píše s krátkým ?i? = ?špizovala? a tím slovem se rozumí: nakukovala, potají se dívala, sem tam nahlédla?
A jestli jsem měl v úmyslu čtenáře něčím uchvátit? Ale kdež! Bylo to pouhopouhé nahlédnutí do prosté chlapecké duše, na jejíž dno si ukládal svoje první vážné pohledy na život dospělých. Tohle křehké písání s nádechem komičnosti, mělo spíš vzbudit úsměv na rtech, nic víc. Copak tys nebyl malej? :o)
A stran toho uchvácení, o němž mluvíš, ještě něco. Jsme tu na nově zřízeném lit.serveru a přestože je tu téměř stovka zaregistrovaných autorů, nahnaných sem zřejmě houfně ze SASPI, zatím publikuje jen nepatrný zlomek z nich. Možná předčasně dělám jitrnice, když prase ještě běhá po dvoře, ale už teď stojí za povšimnutí, že nelze házet poezii i prózu do stejného pytle. Aforismus či veršíček o pár slovech autora napadne, než seběhne schody a rozhodně je nesrovnatelný s prózou, jež vznikala i desítky hodin. Tím spíš, že se tu už objevili vykukové, kteří vložili neuvěřitelné lascivnosti, které nemají na literárním serveru co dělat a píší se spíše po zdech vyčpělých hospod nebo se posílají jako bujaré SMS svým na šrot vožralým kumpánům. Není třeba jmenovat, jsi tu dost často a tutově víš, odkud vane vítr. Ale mně nestojí za komentář, ani za onen příslovečný tvarůžek. A tobě, sašo?
Bohdane,
potěšilo mne, že jsem v tobě inicioval i tvé vlastní vzpomínky. Vzhledem k autobiografičnosti tohoto díla, přisuzuji některým pasážím privátní důležitost, a proto je považuji za neoddělitelné.
Přiznávám, že zdaleka nejsi první, kdo mi vytýká tu závěrečnou patetičnost. Přestože jsou tam slova, která rozhodně měla být řečena, stálo by za zvážení formulovat je poněkud jinak. Děkuji ti za laskavé zastavení i názor.
Zdá se mi, žes chtěl napsat vzpomínku na babičky očima malého chlapce. Alespoň úvod mi tak připadá. Jenomže pak se najednou objeví věta - Když jsem pak svépomocí dostavěl kvartýr - celý ten odstavec bych dal pryč. A dal bych pryč i poslední odstavec, který je podle mě zbytečně patetický a tak nějak navíc. Jinak se mi povídka líbila, při čtení se mi vybavily i moje babičky. :-)
Docela hezky napsaný. Jen mi chvílema přišla ta stylizace do nářečí maličko násilná - špízovala a tak. jako by to tam bylo vtlačený (ale to je jen pocit)
Jestli se jedná o nějakej cyklus vzpomínek, docela fajn,ale zase nevím jestli bych to nutně chtěl číst.. takovejch věcí je napsáno hodně, tak nevím... Nemělo by v tom bejt něco, co mě fakt uchvátí a přitáhne?
Konec je možná už moc patetickej.("I muži totiž pláčou"...)
ale celkově povedený.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
