Šestého prosince. Pár číslic, které na kalendáři čísi ruka obtáhla červenou fixou a přimalovala k nim hrozivý vykřičník. Hleděl jsem na zlověstné datum a snažil se dýchat tak zhluboka, jak jen to šlo, abych se trochu uklidnil.
„Že tys zapomněl, viď?“ Řekla Teta, která tady v kuchyni právě na klikovém mlýnku mlela suché pečivo a připravovala si zásobu strouhanky na horší časy.
„Tak trochu,“ přiznal jsem. Žena přestala točit klikou, odložila ztvrdlý rohlík, přišla ke mně a přitáhla si mě k sobě svou sádelnatou rukou.
„Neboj se, Kocourku. On ti nic neudělá. Vždyť jsi byl hodný. A učil jsi se.“
„To jo, no,“ potvrdil jsem nevědomou nepravdivost Tetiných slov.
Kdyby jenom tušila, co všechno jste letos provedli s těmi tvými kamarádíčky! Zasmál se Ernest.
Ty mlč! Jestli si mě vezme, tak ty půjdeš se mnou!
Já vím. Tak se snaž, aby si tě nevzal, protože jinak si buď jist, že ještě než tě strčí do pytle, budeš mrtvý. Na důkaz toho, že to myslí vážně, zabral silně za vazivové spony, které jeho tělo pojily s mým. Neubránil jsem se bolestnému vzdychnutí.
„Copak je, zlatíčko?“ Uchopila Teta do dlaní mou tvář a starostlivě se mi podívala do očí.
„To nic,“ řekl jsem. „Jen mě trochu zabolelo v panděru.“ Žena si klekla na linoleum, vyhrnula vrchní díl mé slátaniny a položila na moje břicho ucho. Studilo jako led.
„Buď na brášku hezky hodný, když je on hodný na tebe,“ pronesla konejšivě a pohladila bratra přes kůži mého břicha. Ernest se uvnitř mě zavrtěl a nejspíš telepaticky Tetě něco odvětil, protože přikývla hlavou, usmála se, nechala mě být a vrátila se k rozdělané práci.
„Půjdu se kouknout k Fritzovi,“ oznámil jsem.
„Jen jdi a hezky si hrajte. Ale žádný hluk, ano?“
Opustil jsem kuchyni a v tmavé chodbě zabušil na dveře s kostrbatým nápisem „Laboratoř“.
„Moment!“ Křiknul Fritz. „Už můžeš,“ dodal za pár vteřin. Vstoupil jsem do jeho pokoje. Hoch seděl uprostřed místnosti a zrovna si dopínal pásek od kalhot. Na zemi před ním ležel rozevřený časopis pro předškolní děti. Fiflenčina dobrodružství. Fritz si všiml, s jakým odporem na tiskovinu shlížím, zamračil se a zakopl ji do temné škvíry pod postelí.
„Víš co je dneska za den?“ Posadil jsem se na poměrně čistou židli u pracovního stolu, pokrytého všemožným nářadím a troskami domácích spotřebičů, přinesenými z městské skládky.
„Si myslíš, že jsem asi úplně blbej, ne?“ Řekl hoch a vstal z podlahy. Na košili měl několik čerstvých vlhkých skvrn od spermatu. „Jasně že vím! Celou dobu přemejšlím, jak to nějak udělat, aby mě nedostal.“
„Myslíš, že tě bude chtít odnýst?“
„To si piš, že bude. Udělal jsem dost toho, za co si podle některejch debilů zasloužím vodnýst. Kurva!“ Prstem přejížděl po drátech klece, ve které se na páchnoucí, dlouho nevyměněné podestýlce, krčil podvyživený psík. „Pocem, malej,“ otevřel Fritz dvířka klece a natáhnul ke zvířeti ruku. Pes zakňučel a přitisknul se k zadní stěně svého drátěného vězení. V očích měl nevýslovnou hrůzu. Chvěl se. „Pitomej čokl!“ Zasršel Fritz a zlostně do klece třísknul zaťatou pěstí.
„Máš s ním nějakej plán?“ Zeptal jsem se.
„No jasně. Jinak bych ho tu neměl, ne? Narvu ho do tý rakety, co stavím na dvorku a pošlu ho na oběžnu dráhu. Dobrý, ne? To bude prda, až ten krám vodpálím!“
„Myslel jsem, jestli nemáš nějakej plán na dnešní večer.“
„Jo tak,“ posmutněl Fritz. Zabouchnul dvířka klece a posadil se do podomácku zhotoveného elektrického křesla. Ta věc byla triumfem jeho zvrhlé kreativity. Napůl trůn úchylného tyrana, napůl popravčí zařízení - monstrum vytvořené z orvané čalouněné sedačky a celých kilometrů elektrických drátů. Kovovou nervovou pleteň živil vysokonapěťový transformátor, který Fritz vyraboval ze staré televize a nutno podotknout, že stroj navzdory svému šílenému vzhledu fungoval víc než dobře.
„Tak vymyslel jsi něco? Nebo chceš skončit v pytli?“ Řekl jsem.
„Mohli bychom zkusit něčím do něj našít, až se objeví.“
„Vzduchovkou?“
„To je k hovnu, Kocoure,“ mávnul hoch rukou a podrbal se na rozkroku. „Jestli s ním jako máme hnout, bude potřeba něco fakt silnýho!“
„A máš něco takovýho?“
V křesle zavrzaly pružiny, jak se Fritz opět energicky vymrštil na nohy. „Něco bych možná měl.“
Přikvačil ke skříni, na níž byla hřebíky přitlučená kůže nějakého, teď už těžko identifikovatelného, zvířete. Vrzly panty a ven se vyvalila změť všeho možného. Jako když vyhřeznou vnitřnosti z rozříznutého prasečího břicha. Fritz se v tom nepořádku začal probírat. Jeho útlé pavoučí prsty rozhrabovaly klubka kabelů, zvířecí kosti, části rozložené výkladní figuríny, cáry hadrů, rozlámané černé deštníky, z nichž si chtěl hoch kdysi zhotovit rogalo, kusy klacků a spousty a spousty dalších stejně znepokojivých předmětů. Nakonec ze změti nesourodostí vytáhnul respekt budící zbraň, těžkopádnou pušku s mohutnou hlavní, která vypadala jako vyrobená z kusu lešeňové trubky.
„Řekl bych, že todle bude stačit,“ prohlásil, podíval se do ústí hlavně a pak mi zbraň podal. Byla těží, než jsem předpokládal. „Vyrobil jsem ji na pololidi,“ vysvětlil. „Určitě na nás jednou zase přitáhnou. S tímhle jim ale natrhneme řitě!“
Stiskl jsem spoušť. Tiše to cvaklo. „Na co to střílí?“
„Láduje se to jako dělo. Nasype se do toho střelnej prach a nacpou hřebíky. Dělá to fakt vobrovský díry!“
Nemyslím si, bratře, že tohle k něčemu bude!
Vrátil jsem pušku do Fritzových rukou a pozoroval chlapce, jak si počíná při jejím plnění střelným prachem, kterého měl v šuplíku psacího stolu několik objemných balíčků.
Nějak ze dnešku nemám dobrej pocit.
To já taky ne.
Myslím, že Fanatik nám nijak nepomůže, jestli se něco zvrtne.
Souhlasím. A jestli chceš vědět, co si myslím, tak podle mě dolů z věže už nikdy nesejde.
Ale sejde! Musí sejít. Věřím, že až to bude opravdu potřeba, tak sejde.
Určitě taky věříš tomu, že nás celou dobu střeží, že ví o každém našem kroku, viď? Že nás hlídá jako pastýř hlídá svoje ovce, nechává nás pást, ničeho si nevšímá, ale jakmile se na obzoru objeví temná vlčí srst, tak vstane a zdvihne k naší ochraně svou pastýřskou hůl. Je to tak?
Ano, je to tak.
Jak bláhové! Ale naštěstí máme ještě Tetu.
Raději už mlč, bratře!
„A je to!“ Usmál se křivě Fritz. „Prach je uvnitř. Teď náboje.“ Železnou trubkou zvonily padající hřebíky.
Vyhlédl jsem z okna. Od rána nepřestalo chumelit, všechno pokrývala slabá vrstva sněhového poprašku. Na ulici nebylo jediného živáčka. Nezahlédl jsem ani jedinou krysu, nebo potkana, mráz je zahnal hluboko do jejich podzemských hnízd a sklepních útočišť, město spalo temným prosincovým spánkem.
Vzpomněl jsem si na Růženku, která se teď rozkládala ve hladové tmě Pohřebního kanálu. Ta zimu a sníh nenáviděla. Když se spustilo chumelení, vybelhala se pokaždé z domu, strhala ze sebe veškeré oblečení, obnažila vrásčité tělo, svá ošklivá, povislá stařecká ňadra a začala hrozit nebesům. „Nekoukejte se na to, to není nic pro vaše zvědavý oči!“ Lála vždycky Teta a hnala mě, Kláru a Fritze od okna, když jsme na to představení hleděli s otevřenými ústy. „Nechej je, ženo zlá!“. „Jen ať vidí tělo sešlé věkem! Jen ať pohlédnou na tělesnou schránku, ožranou nenasytným zubem času! Vždyť jak jinak, než pohledem na někoho, kdo je takto skvostně poznamenán na pleti i na duchu, si mohou připomenout vlastní smrtelnost? Ať se tedy dívají!“ Zastával se nás Fanatik
„Tak a hotovo,“ Vyjekl Fritz. Odvrátil jsem se od okna a zblízka pohlédl přímo do hlavně Fritzova příručního hřebíkového kanónu. Instinktivně jsem padl tváří k zemi. Fritz se začal bláznivě řehtat a plácat rukama do stehen.
Blbe.
„Lek ses, co?“
„Ne, jen jsem si chtěl zblízka prohlídnout ten bordel u tebe na koberci.“ Žár Fritzova šílenství trochu vychladl, hoch položil trubkovou pušku na stůl a kecnul si opět do trůnu elektrické smrti.
„Na večer jsme připravený,“ řekl. „Jestli se o něco ten parchant pokusí, tak si to schytá jako ještě nikdy předtím!“
„Jen doufám, že ten tvůj krám vystřelí.“
„To víš, že jo,“ zpitvořila se hochova tvář ďábelským šklebem.
* * *
Den utekl rychle. Jako všechny tyhle tmavé dny, plné mrazu a ticha. Když se z ulic stáhlo přízračně mdlé denní světlo a tmu se jaly oživovat dosluhující sodíkové výbojky pouličního osvětlení, sešli jsme se všichni v kuchyni na večeři.
Teta se tvářila zcela bezstarostně. Rozlila nám do talířů řídkou ovesnou kaši, před Taťku položila láhev s pivem a sáček levných arašídových křupek a pak se uvelebila vedle Matěje, který už zuřivě rozevíral ústa, syčel jako rozdrážděný chřestýš a dožadoval se večerního přídělu potravin. Klára působila vyrovnaně. Nebylo divu. Ničeho se dnes nemusela obávat. Ta v pytli neskončí.
Dívka si povšimla, že na ní upřeně hledím. Usmála se na mě. Uhnul jsem pohledem a zabořil lžíci do vazké bílé hmoty na talíři. Kaše nebyla nic moc, bez cukru, bez kakaa, jen omaštěná kouskem margarínu. Nic jsem ale nenamítal a poslušně jídlo po malých dávkách posílal do žaludku.
Ač řídkost pokrmu na našich talířích vyloženě sváděla k nepravostem, Fritz dokázal přemoci sám sebe a zdržel se všech těch nechutných rošťáren, které se s kaší daly podnikat a tak se dnes večer nekonal ani mlýnek, ani takzvaná, Fritzova velmi oblíbená, zpátečka. Kdykoliv jindy bych byl za absenci těchto nechutných hrátek s jídlem vděčný jako za nic jiného. Ale dnes ne. Dnes bych byl mnohem raději, kdyby vše bylo jako obvykle, a povětřím kuchyně poletovaly sliny a stříkance rozmělněné potravy, kdyby Fritz běsnil a těšil se z mrhání jídlem.
Pomalu jsme dojedli, Taťka vyprázdnil pivní láhev a schroustal arašídové křupky, Teta s Klářinou pomocí sklidila ze stolu špinavé nádobí a pak se kuchyní rozhostilo ticho. Všichni jsme se sesedli na židle a čekali na to, co mělo každou chvíli přijít.
Vteřinová ručička nástěnných hodin zlehka odtínala kousky času, v rohu místnosti mrzutě vrčel bílý kvádr naší ledničky. Nikomu nebylo do řeči. Teta se potutelně usmívala, její obrýlený pohled přeskakoval mezi tvářemi všech přítomných.
Už se blíží, bratře! Za chvíli to začne!
Jeden z kandelábrů za oknem začal nepokojně poblikávat. Fritz tiše, opravdu velmi tiše, zakňoural.
„Nemusíš mít strach, Kocourku“ zašeptala Klára. Pod stolem uchopila moji ruku a jemně ji stiskla.
Pak prostorem zatřásl ohlušující třesk.
„Čumte!“ Ječel Fritz. „Ty vole, čumte!“ Z poblikávajícího kandelábru zůstal jen pokroucený nosný sloup, nahoře roztřepený jako rozkousaná slámka. Sršely z něj elektrické jiskry, kropily povrch chodníku a rozpouštěly svým žárem navátý sníh. Pak se prudce vzedmul vítr, někde na půdě, zdánlivě nekonečně daleko od nás, práskly nějaké nedovřené dveře a všechno bylo najednou tak divně pokrouceně nijaké, snově éterické, jako kdyby se pomátla geometrie reality a stáhla svoje chapadla kamsi mimo hmotnou sféru věcí.
Naměstnali jsme se k oknu. Ještě před chvílí zcela prázdnou ulicí, se teď pohyboval zástup flagelantů. Vyhublé osoby, vlastně jen lidské kostry potažené poloprůsvitnou kůží, se nemilosrdně trestaly devítiocasými kočkami, zdobily svoje hřbety hlubokými krvavými šrámy. Z úst jim vycházela nesrozumitelná slova. Démonická recitace. Mnozí z nich už měli od důtek tak strašlivě rozedraná záda, že jim mezi obnaženými krvavými svaly byly vidět bílé obratle.
„Tanté!“ Zakničel Fritz, zděšeně objal Tetu a přitiskl tvář k jejímu mohutnému poprsí, jako kdyby náhle zatoužil po nakojení.
„Ale ale, tady se někdo bojí!“ Smála se žena. „Tady někdo nebyl hodný, že?“
„Podívejte, to je on!“ Vzkřikla Klára. Z dálky k našemu domu mířila čtveřice mnichů. Shrbené postavy, zahalené do kuten z obyčejné pytloviny, na ramenech nesly omšelý sarkofág. Šly pomalu, nepospíchaly. Ke spěchu nebyl důvod. Trestající se flagelanti kolem nich lezli jako přízraky morové smrti, upadali do transu a kroutili se v závějích sněhu.
Když mniši dospěli až k našemu vchodu, prudce a bezcitně sarkofágem udeřili o zem. Dřevěná schránka se roztříštila na kusy a z jejího vnitřku se cosi vyvalilo ven.
To už jsem se ale nevydržel dívat. Odpotácel jsem se od okna a chytil se okraje kuchyňské linky. Žárovka nad jídelním stolem se střídavě rozsvěcela a zhasínala, ručičky ještě před chvílí normálně fungujících hodin, se rychle otáčely proti sobě. Čas zhoustnul, přestal plynout lineárně. S bouřlivě bušícím srdcem jsem pozoroval, jak od sebe Fritz odstrkuje smějící se Tetu, shazuje na zem ze stolu prázdnou pivní láhev, probíhá kolem nepřítomně se tvářícího Matěje a mizí v temnotě předsíně. Rozeběhl jsem se za ním.
Elektrické rozvody našeho domu zešílely. Lampa v předsíni divoce blikala, v plastových krabičkách zásuvek prskaly modré výboje vysokého napětí. Z kouře hořícího bakelitu mi slzely oči. Fritz stál přede dveřmi na schodiště, v rukách třímal těžký hřebíkový kanón. Podíval se na mě a popotáhl nudli, která se mu houpala pod nosem.
Jak tohle dopadne!
Rozřinčel se zvonek. Nebyl to ten rychlý drnčivý zvuk, který jsem znal. Palička zpomaleně padala na kov, znovu se zvedala a opět padala, pokaždé to zaznělo skoro jako když jsme s Dantem jednou stříleli z praku na starobylý zvon v jeho domě. Chvějivé hučení, pronikající až do morku kostí a přimrazující člověka na místě.
„Copak kluci? Vy nepůjdete dolů otevřít?“ Smála se nám v zádech Teta.
„Nepůjdeme, kurva!“ Dupnul Fritz botou a vysmrkal se do rukávu slátaniny. Zvonek znovu dlouze zadrnčel. To už jsem věděl, že se Fanatika nedočkáme ani dnes, v těchto vteřinách, prosycených hrůzou a terorem. Kdyby chtěl přijít, už by tu dávno byl. Kdyby chtěl, stanul by po mém a Fritzově boku a hájil by naše životy. Jenže on očividně nechtěl.
Tomu, co na ulici postávala před naším vchodem, došla trpělivost. Ozval se zvuk tříštícího se dřeva a schodiště následně oživilo těžkopádné dupání a chrčivý dech. Blížilo se to. Bylo to čím dál blíž.
Nenech se narvat do pytle!
Ze škvíry pod našimi vchodovými dveřmi, začaly klíčit úponky ostnatých drátů. Trnitá vlákna se jako rostlinky břečťanu rozrostla po povrchu dveří, zatnula svoje bodliny do jejich hmoty a pak se stáhla jako jeden velký železný sval.
Dveře zaúpěly, vyvrátily se do temnoty chodby a za nimi…
Bratře!
…stál on.
„Mikuláš,“ polknul jsem.
Byl obrovský. Mnohem větší než náš Taťka, mnohem větší než kdokoliv, koho jsem kdy viděl. Skrčil se, aby se o futra neudeřil do hlavy a vstoupil do předsíně. Záblesky zmatené lampy a modravý svit, linoucí se z přetížených zásuvek, ozářili jeho tvář. Byla to vlastně jen úděsná rudá propast, jáma věčného hlasu, lemovaná kruhem zubů. Ohromných zubů.
Jak může mít někdo tak velká ústa?
Okolo tohoto chřtánu, z masa, které vypadalo jako dávno mrtvé, rašily dráty. Vousy. Přízračně se vlnily, připomínaly chapadla mořské sasanky. Marně jsem přemýšlel, kolik nočních můr se muselo sjednotit, kolik horečnatých snů se muselo slít v jeden jediný, aby se mohlo zrodit něco takového.
Mikuláš se nad námi tyčil jako obrovská hora nenávisti.
„Žer ty vypasená sviňo!“ Zavřeštěl Fritz. Snažil se, aby to v tu chvíli zapůsobilo bojovně, hrdinně, ale vyšel z něj jen výkřik plný zoufalství, který způsobil, že se Mikulášův chřtán zdeformoval v hrůzně zubatou derivaci úsměvu.
Pak to zadunělo.
Z ústí zbraně, společně s oblakem dýmu, vyletěl roj hřebíků, Fritz zavrávoral pod náporem zpětného rázu. Mikuláš měl mít ve svém ohromném břiše díru, ale neměl tam nic. Ani škrábnutí. Žádný efekt.
Říkal jsem, že to bude k ničemu!
„Ale miláčku,“ řekla Teta. „Copak to mělo být? Takhle se chováme k hostům?“ Postávala nám v zádech. Neviděl jsem, jak se tváří, ale vsadil bych se, že měla na obličeji ohavně sladký výraz nezúčastněné pohody.
Fritz znovu propukl v pláč, odhodil zbraň na linoleum, padl na kolena a sepjal ruce, jako kdyby se chtěl začít modlit. Aniž bych si to byl uvědomil, udělal jsem to samé.
„To je ono,“ pochválila naše počínání žena. „A teď hezky tady panu Mikulášovi zarecitujte básničku.“
Obr vypláznul svůj dlouhý, slizký jazyk a mlsně se olíznul. Všimnul jsem si pytle. Monstrozita ho měla přehozený přes záda, kroutil se jí tam a svíjel jako mrtvola, jíž do těla vnesl pohyb masiv muších larev.
Básnička. Žádný kanón, střelný prach, hřebíky. Žádné násilí. Jen jedna krátká pitomá básnička. Pár směšných veršů, to je to, co z vás smyje tíhu všech vašich a ochrání před Mikulášem.
„Já začnu,“ špitnula vedle mě Klára odevzdaně. Taky klečela, taky vzpínala ruce k modlitbě. Vůbec jsem nezaregistroval, kdy se k nám připojila, ale byla tu teď s námi a čelila děsu, který bůhví odkud zabloudil do našeho domova.
„Tak směle do toho, holčičko,“ pobídla Teta svou svěřenkyni. „Copak sis připravila?“
A dívka spustila:
„Mikuláši svatý, dej mi koníčka,
já na něm pak vyletím až do nebíčka.
Vyprosím tam dárky hodným dětem všem,
radost, lásku, štěstí, pro celou naši zem.“
Krátké, ale účinné říkadlo. Mikuláš znechuceně zachrochtal a zatnul zuby. Na Kláru ztratil nárok.
„Tak kdo další?“ Řekla Teta. „Co ty Kocourku?“
Co sis připravil, bratře?
Já..
Neříkej mi, že nemáš nic připraveného!
Myslel jsem…
Že zafunguje ten plán se zbraní? Hlupáku!
Po vlasech mě lehce pohladila Tetina dlaň. „No tak co bude? Kocourku! Do toho!“
Prameny mého vědomí svištěly krajinou vzpomínek, klouzaly po dávno zapomenutém a hledaly něco, čeho by se mohly chytit. To něco tam někde bylo, někde zasuté, zasypané všemožnými nesmyly, polopozapomenuté, ale bylo to tam. Tyhle zatracené Mikulášské básničky! Vždyť je jich tolik! Tolikrát jsme je s Fanatikem procvičovali. Kde všechny jsou?
Mikuláš zamlaskal, shodil ze zad zmítající se pytel a začal ho rozvazovat.
Nedovolím, aby tě strčil dovnitř! Zařval Ernest. V tom okamžiku se mi rozjasnilo, písmena přilnula k písmenům, vytvořila slova, ta dala vzniknout větám a já to měl najednou před očima. Zarecitoval jsem:
„Mikuláši, Mikuláši,
dnes večeříš jen prosnou kaši,
v jednom těle po celý rok,
byli hodní oba braši.
Tak zastav se a dál ni krok!“
Byla to čistá improvizace, verše, které můj mozek poskládal na rozbouřených vlnách adrenalinu. Ale stačily. Mikuláš zachrochtal o stupeň znepokojeněji. Rozvazující se pytel byl opět stažen a mne se na moment zmocnil téměř extatický pocit uvolnění.
Jedna ze sršících zásuvek se vzňala a vzplála rudým plamenem. Teď zrůdný obr zaměřil svou pozornost na našeho Fritze.
„No tak, Drahoušku, začni, prosím!“ pronesla Teta.
Ale Fritz nemohl. Hleděl šokovaně do Mikulášova chřtánu, zornice hrůzou stažené do drobných tmavých teček.
„Tak dělej, přece!“ Pobídl jsem ho.
„Ty sis nepřipravil básničku?“ Podivila se žena. Na okamžik jsem se otočil a pohlédl jí do obličeje. Působila klidně, vyrovnaně. Trochu otráveně. Jak může být tak klidná! Vidí vůbec to, co vidíme my?
Vtom se Fritz náhle a zcela nečekaně zvednul na nohy a pádil pryč, směrem ke svému pokoji.
Mikuláš zařičel, že jsem myslel že z toho ohluchnu, roztáhl tlamu, jeho jazyk prásknul jako bič a obmotal prchajícího hocha kolem pasu.
„Pusť mě ty, ty hajzle, pusť mě ty svině!“ Zatínal Fritz neostříhané nehty do rudé svaloviny a snažil se z ní vymotat.
Doposud nás každý rok chránil Fanatik. Dovolil Mikulášovi vstoupit do našeho bytu, nás – Tetiny děti, nechal přednést pár těch kraťoučkých kouzelných veršů, nechal nás chvilku se bát, protože ono je dobré, když se člověk občas trochu bojí. Když se člověk bojí, ví, že je naživu. Ale Fanatik by nikdy nenechal věci dojít takhle daleko.
„Vidíš, měl jsi být hodný!“ Smála se Teta. To už jsem ale tak nějak tušil, že to, co se děje, nemá s tím, jak byl kdo hodný, do činění vůbec nic.
Mikuláš rozvázal pytel, přitáhnul si k sobě Fritze svázaného jazykem a neurvale ho nacpal mezi ty, které už dřív posbíral během své pochmurné cesty večerním městem. Nevím, jak se tolik lidí do toho pytle mohlo vejít, ale byli tam. Fritzův jekot splynul s jejich sborovým nářkem. Mikuláš zatáhnul za zdrhovalo, udělal na pytli uzel, hodil si ho zpátky na hřbet a začal odcházet.
„Přeci ho jen tak nenecháme odejít!“ Zařval jsem zblízka Tetě do tváře!“
„Jo, to přeci nemůžeme!“ Připojila se ke mně Klára. Trochu mě to zarazilo, ale nebyl čas nad tím dumat.
„Vy víte, že mám Fritze moc ráda. Mám ho z vás tří nejraději,“ zamračila se Teta a dala si ruce v bok. „Ale prostě zlobil.“
Mikuláš vplul do temnoty schodišťové šachty a zmizel. Lampa začala svítit opět normálně, jiskření v zásuvkách ustalo, čas zřídnul. Ucítil jsem, jak se do reality vlila zpět její dřívější geometrie. Vtrhl jsem na chodbu, ale tam mne dle očekávání přivítalo jen chladivé prázdno páchnoucí myšinou.
„Pojď, Kocourku, nech to být,“ vzala mě Klára za ruku a táhla mě pryč od Tety.
Vlezli jsme do mého pokoje a sedli si vedle sebe k radiátoru ústředního topení. Srdce mi hlasitě bušilo, nechtělo se uklidnit.
Zůstali jsme tam takhle celou noc. Ani jeden z nás za tu dobu nic neřekl.
* * *
Fritze jsem našel ráno, když se svět opět zalil tím typickým prosincově šedým denním světlem. Seděl venku mezi překocenými popelnicemi, chvěl se zimou, tělo měl pokryté spoustou krvavých šrámů a podlitin. Ať už se mu to podařilo jakkoliv, přežil.
Než začal znovu normálně plynule hovořit, trvalo to skoro dva týdny. O tom, co se s ním dělo tu noc, kdy ho Mikuláš odnesl ve svém pytli a jak unikl zhoubě, nikdy nikomu neprozradil ani slovo. A tak jsme přišli na to, že Mikuláš, ať už je to cokoliv, nepředstavuje zase tak strašnou hrozbu. Byla tu jiná věc, které bylo třeba se obávat. A udeřit v plné síle měla už brzo.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
