Legenda

LEGENDA

V dávných dobách, kdy se rodili bohové a s nimi vesmír a všechny planety a planetky a hvězdy a komety a černé díry a všechny tyhle další vesmírenské vymoženosti, zrodila se také skupinka hravých a tak trochu bláznivých bohů - klaunů, kteří záhy začali pociťovat neutěšitelnou touhu zjistit, jak moc dobří jsou v žonglérských kouscích se svojí vlastní mocí.

Pouhá hra ale brzy vyústila v soutěž a pro své klání pod krycím názvem „přátelské  utkání“ si vybrali neutrální půdu – společnými silami stvořili planetu, holé kulovité těleso jen čekající na čtveřici bůžků, až se přijdou dosytnosti vyřádit a předvést.

A hra mohla začít

GONG

KOLO PRVNÍ: Smrtelná krása

Sedmero dní si čtyři klauni, ta z podivnějších sort božských bytostí, lámala hlavu s tím, co vytvořit. Co by nejvíce oslnilo jejich druhy svojí nádherou a zároveň je vyděsilo tou lehkostí, s jakou dokáže zabít, až by jim vlasy zbělaly. Ne jeden z nich se pousmál při představě ostatních, přehnaně šedivých soutěžících.

1.
Osmého dne se sešli, aby předvedli své umění a fantasii.

Diana byla od přírody bohyní klidnou a rozvážnou – jakpak by ne, vždyť ona sama představovala to, co mělo být za přírodu později označováno.

Chvíli všichni jen tak postávali a upírali pohledy plné očekávání na ne příliš vysokou ženu bujných tvarů, které kaštanově hnědé vlasy spadaly na poprsí, hrdě se dmoucí několik desítek centimetrů před zbytkem bohyně. Nikoho by při pohledu na ni ale ani ve snu nenapadlo, že je obézní, při těle, nebo snad dokonce tlustá a této myšlence rozhodně nebránil jen fakt, že Diana budila přirozenou, nenucenou autoritu. Těžko si v dnešní době, kdy se ideálem krásy staly hubené dívky s dlouhýma nohama, pasem vykrojeným jako střed přesýpacích hodin a poprsím, jenž při celkové stavbě těla muselo nutně způsobovat ošklivou skoliózu, lze představit, jak Diana vlastně opravdu vypadala. A kdybyste si o tom promluvili přímo s ní, nejspíš by vám řekla, že je to úplně jedno, že na tom vlastně vůbec nezáleží – a s největší pravděpodobností by měla pravdu.

A tahle dnes už téměř zapomenutá a nepředstavitelná bohyně se bez jediného slova sehnula a vzala do rukou hrst hlíny. Dlouze a řádně ji promnula v dlaních, jako by hnětla těsto nebo sochařskou hlínu, jako by k tomu kusu beztvaré hmoty cítila jisté sympatie a promlouvala k němu skrz prsty.

Najednou ji ale vyhodila do vzduchu, tak náhle a neočekávaně, až sebou tři přihlížející bohové polekaně trhli. Diana sledovala let hrudek s lehkým úsměvem, který přešel v čirou fascinaci ve chvíli, kdy hlína dopadla na zem. Jen zlomeček vteřiny ležela bez hnutí, jen na tak dlouho, aby jednoho z bohů, chladného a nerudně se tvářícího, stačilo s posměšným úšklebkem napadnout, že to je snad všechno. Pak se ale drobounké hrudky začaly lehce chvět, jako se chvěje vajíčko, ve kterém se začíná pomalu a trochu ostýchavě vrtět líhnoucí se dráče.

Všichni čtyři přistoupili o krok blíž a natáhli krky, aby lépe viděli, což bylo trošku nešťastné rozhodnutí. Hrudky náhle explodovaly a vytryskla z nich jasná zelená záře. Zabodla se všem do očí -  jako stovky maličkých jehliček-  a donutila je přikrýt si je rukama. Zavrávorali a udělali několik kroků zpět. Neviděli, jak z hliněných semínek vystřelily klíčky a zavrtali se do země. Neviděli, jak se nemožnou rychlostí začaly rozrůstat v mohutné rostliny. Cítili jen, jak je cosi ovíjí, skoro až láskyplně objímá a ukládá do své náruče.

Pomalu, bázlivě otevírali oči. Stvoly rostliny, stále podivně zářící teď už příjemným nazelenalým světlem, se pnuly do závratné výšky, listoví je halilo a tvořilo okolo nich stěny jakéhosi malého paláce, existujícího zde jen pro ně, jen pro ty čtyři.

Ani jeden z nich se nedokázal bránit příliš dlouho, nakonec všichni podlehli a upadli do něžností, jimiž se rostlina chystala je zahalit. Nikdo nikdy neseděl v tak pohodlném sofa, jako bylo to, do něhož nyní usedli, v některých případech dokonce ulehli, tito čtyři bůžkové.

Ještě než se patřičně uvelebili, než stačili naplno prožít ten slastný odpočinek, už na sebe jejich pozornost stahovaly další neuvěřitelné vjemy. Jako by z ničeho se na stoncích objevily stovky pupenů a z nich se takřka okamžitě začala klubat poupata všech možných barev a velikostí. Ale nebylo to jako  za slunečného pozdně jarního dne, kdy se procházíte po rozkvetlých svazích hot a přehršle pestrých barev vás pálí do očí. Tohle, co se tu rozvíjelo v úžasných barvách a tvarech, tak nějak klapalo, ladilo, patřilo to k sob, i když to v žádném případě nepůsobilo monotónně, nepostrádalo to fantazii – ba právě naopak, nějaký kouzelným talentem obdařený zahradník tu předvedl veškeré své božské umění.

A právě když se květy rozvíjely do své plné svěží krásy, rozezněly se první tóny úchvatné písně. Rostlina zpívala a hrála, píšťaly zvesela trylkovaly a jemná harfa dodávala atmosféře na tajemném dechberoucím klidu. Každý, kdo tuto symfonii zaslechl, musel dál napínat uši ve snaze zachytit každičký tón, vychutnat si plpnými doušky každá piano, lehounké jako křídla motýlů.

Bohové fascinovaně pozorovali, jak vysoko nad jejich hlavami o sebe šustí listoví, jak se dlouhé šlahouny navzájem ovíjejí a i to vyluzuje neskutečné tóny, svým způsobem děsivé tou nadpozemskou harmonií.

Neustále se objevovala další a další poupata a žádný z nových květů dlouho nezahálel, ihned začal vyhrávat a pumpovat do vzduchu nesmírně krásné vůně, které by jistě položily každého alergika, kdyby v nich nebylo jakési netušené kouzlo, které něco jako alergické reakce kategoricky vylučovalo a zakazovalo.

Celou atmosféru dokreslovala jemná záře – jako z jiného světa – vycházející zdánlivě odevšad a zároveň odnikud. Není divu, že si, až na jednu výjimku, žádný z těch čtyř ani neuvědomil, že to, co je ještě před chvílí kolébalo v rozmazlujícím náručí, se teď okolo nich stahuje, spoutává je a razí si cestu k jejich obnaženým hrdlům, hledá si tělní otvory, kterými by mohlo vniknout dovnitř a začít odtud vstřebávat tělo, obalit ho a požírat, až by se samo stalo součástí té božské fauny. A těsně, jen zlomeček vteřiny před tím, než k tomu opravdu došlo, to někdo zastavil.

Všechno utichlo, vůně začala slábnout a šlahouny se s ohromující rychlostí stáhly a začaly mizet v zemi. V tom způsobu, jakým se to stalo, jako by byla cítit pachuť viny, slabá, ale přece tak hořká, že si jí šlo jen těžko nevšimnout.

Čtyři bohové popadaly jak přezrálé hrušky a jediné, co teď připomínalo to, co se právě stalo, byla příjemná vůně (snad květů, snad milých vzpomínek, kdo ví?), kterou všichni načichli. Všem se to líbilo, všichni byli spokojení a jejich tváře ovládl blažený úsměv. Ovšem až na jednoho nerudného boha. „Chtěla nás zabít!“ prohlásil popuzeně.

„Nesnaž se mi nic nalhat, všichni jsme to viděli!“ podíval se po ostatních, místo podpory v jejich tvářích ale nalezl jen pobavený úšklebek. „Tak já jsem vám k smíchu?“

„Prokristapána, ty jsi vážně zrovna tak hloupý, jako ta kostka ledu,“ reagovala Ignis, teď už s dosti znechuceným podtónem v hlase. „Kdyby nás chtěla zabít, tak už to snad udělala. A navíc, co by z toho měla?“

„Ty se ptáš? Ty se ještě ptáš?“ durdil se Frigon a sjížděl ji nevěřícným pohledem. Ta malá potvora se mu smála přímo do obličeje.

„Já myslím, že je to úžasné, Diano, opravdu,“ ignorovala Ignis ten příval zlosti z Frigonovy strany. „Řekni, má ta úžasná kytka nějaké jméno?“

Slovo kytka v souvislosti s jejím dílem Dianu trochu zarazilo. Pod pojmem „kytka“ si představovala muškát v truhlíku nebo jednu polouvadlou růži ve váze se zahnívající vodou. Tohle ale rozhodně kytka nebyla, ať si říká kdo chce co chce. „Nemá, ale-“

„Já navrhuji ‚Dianin stroj na vraždění‘, to se mi zdá docela výstižné.“

„Frigone, prosím,“ napomenula ho Diana nevzrušeně a on ji z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu poslechl a zmlkl. Stále se sice tvářil, jako by si cvrnkl do kalhot a jeho důstojnost a ego mu nedovolovaly, aby to přiznal sám sobě, natož pak zde shromážděným, ale byl zticha, což všem přítomným bohatě stačilo.

„Co takhle ‚Strom věčnosti‘?“ navrhla Ignis a Dianě se ulevilo, že ji nenapadlo něco ve stylu Nesmrtelná kytka. „Sice to není tak úplně strom,“ pokračovala Ignis, „spíš taková hodně speciální kytka, ale myslím, že když už si někoho přitulí, na věčnost to bude určitě, ne-li na ještě déle. Co ty myslíš, Fríďo?“

Frigon sjel maličkou bohyni vražedným pohledem a usoudil, že udělá lépe, když se nebude vyjadřovat.

„Myslím, že to by šlo. Děkuji, Ignis,“ kývla uznale a usmála se. Konečně, co sejde na jméně? Ale když už, tohle bylo opravdu docela hezké. „Teď už je ale čas pokročit dál, nemyslíte?“

„Jistě, teď se teprve uvidí, co je to opravdová krása,“ sykl Frigon.  

Bohové se Dianě uctivě uklonili a nadešel čas pokročit dále.