Kohouti vstávají v pět

 Kohouti vstávají v pět

I.

      Za oknem pomalu svítalo. Vznášeli jsme se vysoko nad Alpami a první paprsky vycházejícího slunce mlsně olizovaly zasněžené vrcholky horských velikánů. Úžasná podívaná! A krátce nato náš Boeing měkce dosedl na ranvej římského letiště Leonardo da Vinci. Hladovýma očima jsem lačně pohladil ladný trup rolujícícího Jumbo-Jetu a za pár minut nás pojízdný chodník vyhodil z letištní haly přímo do náručí dvou sympatických autobusáků, kteří už netrpělivě stepovali vedle parádního Renaultu s českou trikolórou na boku. Chlapci rozdávali úsměvy, briskně ukládali naše zavazadla do bagáží busu a ochotou se mohli přetrhnout. A jeden z nich, jakoby písničkáři Dobešovi z oka vypadl.
     „Přatele, date si někdo kavu?“ děl žoviálně.
     Aha, kratke zobaky, Ostravaci, říkám si, s těma určitě bude sranda.
     Nebyla.
  „Seš prdlé? Ty sceš po mně třicet ká? Takový hříšný love za kafe v kelímku? Strč si je kamsi!“ ječela kyprá Hanačka.
     Ostravákovu neslyšnou odpověď na čtyři písmena jsem mu odečetl ze rtů a tím konverzace účastníků zájezdu s řidiči skončila dřív, než začala. A tu Hanačku jsem za pár dní viděl, jak ve Vatikánu bez hnutí brvou vyplázla 200 € za náboženský artefakt, prý zaručeně požehnaný samotným papežem. 

     Řidič šlápl na plyn a zamířili jsme na sever. Což o to, v klimatizovaném autobusu bylo příjemně, ale o to horší bylo, když nás vyplivl v pravé poledne do výhně rozpálených ulic historické Sieny. Naši spolucestující s krvavýma očima nadržených šílenců spěchali za poznáním a v potu tváře nekompromisně šplhali do strmého svahu, aby vzali útokem jakési náměstí, proslulé svými dostihy. Unaveni předchozí probdělou nocí, ponechali jsme je osudu a hledali azyl ve stínu. Člověk se celý život něčeho zříká pro cosi jiného, ale my jsme tentokrát opravdu nelitovali. Přestože byla právě polední siesta, kterou Italové striktně dodržují a většina obchodů i restaurantů má zavřeno, podařilo se nám najít útulnou hospůdku s jedinečnou domácí kuchyni. Pohostinný bodrý stařík s bříškem nás pozval ke stolu a se svým synem i snachou nám dělali pomyšlení. Zavonělo to pohodou, olivami, vínem a čerstvě upečeným selátkem. Padlo pár panáků, padly desítky upřímných vět a my měli ve svých nitrech krom oběda i nefalšovaný dotek srdečnosti prostých Italů. A to jsou nepředatelné pocity, které zůstanou hluboko v nás, mnohem hlouběji než nějaký vypatlaný náměstí…

     Jak tažní ptáci jsme prolétli krajem Chianti (ach, kdo by neznal to skvělé víno?), abychom na poslední chvíli stihli Pisu. Z bílého mramoru postavený dóm už zdaleka rudě zářil a jeho prostopášnou společnici - věhlasnou šikmou věž, paprsky zapadajícího slunce oblékly do nestydatě růžové noční košilky. Moc jí to slušelo a při té úchvatné podívané se nám tajil dech. Končil teprve první den a Itálie nám už ležela u nohou.

     Druhý den jsme spěchali do metropole Toskánska - božské Florencie. Město, které bylo kolébkou renezance, bylo tím pravým místem pro naše dostaveníčko se dvěma mimořádnými muži. David od Michelangela Buonarottiho potěšil mou duši a jen kousek od něj, poblíž nádherné katedrály Santa Maria del Fiore, věhlasný florentský klenotník zas udělal radost srdci mé nejmilejší.

     Itálie je země, požehnaná sluncem a minulostí a bylo pošetilé myslet si, že ji za pár dní poznáme celou. Ráno vstáváme kolikrát už v pět a do hotelů přijíždíme i kolem půlnoci. Zrovna jako dnes, kdy cesta na Sorrentský poloostrov končila uprostřed černé noci. Než jsme se dostali do hotelu, propletli jsme se složitým labyrintem úzkých, spoře osvětlených uliček kdesi na kraji Neapole. Odolali jsme lákání tyrkysově osvětleného hotelového bazénu a spěchali do osmého štoku na pokoj. Honem! Chceme vidět Neapol! Minuli jsme obrovskou koupelnu a nedočkavě se hrnuli na lodžii, abychom spatřili spící Neapol. Panejo! – lodžie velká, jak náš obývák! A shůry jsme hltali ty miliony světel pod námi a nemohli se jich nasytit. Půlnoc pryč a tohle že je usínající město? Několik barevných ohňostrojů, tryskajících k nočnímu nebi, nás vyvedlo z omylu a ujistilo, že nejen čert, ale ani neapolští nikdy nespí. Kristova noho a kde je Vesuv? Ale marně jsme upírali oči do tmy, nad horkou neapolskou pizzou se vznášel mlžný opar a žádný z obzorů nebylo vidět…

     Máme před sebou ještě celý týden, čeká nás vznešený Vatikán se skvosty od Michelangela, Tiziana, či Rafaela, v Římě zas Koloseum a Forum Romanum, v Benátkách černé gondoly a bíle křičící Piazza San Marco a pak už strmé Dolomity s horskými průsmyky a pohádkovými panoramaty zasněžených hor… A po Římu i další tři olympijská města – italská Cortina d´Ampezzo, rakouský Innsbruck a německý München. Ale předtím, ještě dřív, než v Římě vhodíme minci do Fontány di Trevi, abychom se do věčného města znovu vrátili, čeká nás zítřejší pouť k Vesuvu, k té hoře se žhavým srdcem.

      Zítra budeme hosty Itálie už třetí den. A říká se přece, že ryba a host třetí den smrdí. Co ty na to, Itálie? Jakou tvář nám ukážeš zítra? Jaká je vlastně Neapol? Jaký je Vesuv?

II.

     Uprostřed noci mne něco probudilo. Zdálo se mi to? Mám halucinace, anebo to skutečně byl štěkot psů? Vyběhnu na lodžii a opravdu – úzkými setmělými uličkami hluboko pod hotelem se prohnala smečka štěkajících psů. Jděte mi k šípku! Tohle že je Neapol? Vždyť jsou teprve čtyři ráno! Ještě chvíli si lehnu, ale už nezaberu, čtvrtstoletí u dopravního podniku a tihle zdivočelí psi mi ukradli spánek. Zato moje nejmilejší je hluchá jak poleno, jen se ve spánku rozkošnicky protáhla a už zase spí jak dudek. Neklidně se převracím ve vyhřátém pelíšku a po chvíli zaslechnu kokrhání kohouta. A pak další a další. Co je to zase? Kde by se v Neapoli vzali kohouti, nota bene ve městě víc jak dvakrát větším než Praha? Zeširoka zívnu a po špičkách se tiše vyštrachám na lodžii.

      Je pět hodin. Překvapivý koncert kohoutů pokračuje a ozývá se teď ze všech stran. Ve stejnou dobu mne vzbudí i zítra, protože neapolští kohouti vstávají přesně v pět. Lidé tu budíky nepotřebují. Pomalu svítá. Náš dvanáctipatrový hotel je daleko nejvyšší budovou v této Bohem zapomenuté čtvrti, protože kam v ranním šeru moje oči dohlédnou, všude jsou jen pinie a stovky přízemních domků. Hned za hotelem se falicky vzpínají vysoko k nebi temné siluety hor.A sluníčko, zatím ještě schované za jejich vysokánskými štíty, zvolna svléká městu černou slupku noci jak banán, až je Neapol přede mnou docela nahá. Mým očím se naskytne podívaná na široké panorama probouzejícího se města.

     Nedočkavě se rozhlížím, kdy uvidím toužebně očekávaný Vesuv, ale nikde nic, to vstávající stydlivá Neapol se oblékla do županu, utkaného z inverze a smogu. Očekávaný ranní tep velkoměsta nikde, jen po asfaltce pod hotelem projede kolo a pár skútrů. Je tu hodně nezaměstnaných a nepochybně jsme v jedné z chudinských neapolských čtvrtí. Aby mi to dokázal, z dřevěné chatrče hned za silnicí vylezl jakýsi strejda a udělal pár kroků k plotu, plnému sušících se tabákových listů. Promnul kus tabáku v dlaních a za chvíli si už zapálil svou první ranní cigaretu. Zato svahy za hotelem mezitím ožily a v několika místech stoupá z komínů hustý bělavý dým. Pekárny, kovárny a drobné manufaktury jakoby mne posunuly v času o pár staletí zpět. Mít tak v ruce malířský štětec, ve druhé paletu a před sebou plátno, to by byl parádní obrázek!

     Slunce jakoby ztratilo svůj počáteční ranní stud, najednou dravě vykouklo zpoza hor a rázně vykročilo do nového dne. Jak mávnutím kouzelného proutku najednou ta šeď pode mnou dostala všechny barvy duhy. Nedočkavě jsem vzhlédl a konečně jsem spatřil Vesuv. Z oparu nad rovinou domků se vynořila silueta vysněné sopky s rozeklaným vrcholkem. Vesuv se pyšně se tyčil nad Neapolí, jak malíř na dvojáku žebříku, hrdý na to, že právě čerstvě natřel nebe namodro.

     Dobrou hodinu trvalo, než se náš autobus propletl labyrintem neznačených uliček pod úpatím sopky. Konečně začínáme stoupat, silnička je klikatá jak hřbet zmije a místy je problém s vytočením úzkých zatáček. A už se před námi vzpíná Vesuv, jediná činná sopka na evropské pevnině. Při jeho erupci kdysi dávno zanikla města Pompeje, Herkulaneum a Stabie. Z úbočí je vidět řinoucí se řeku mléčné čokolády. Ale to je jen láva z poslední erupce, jakoby v jediné vteřině ztuhlá na pokyn samotných bohů…Stoupáme výš. Konečná pro pinie. I lidská obydlí začínají ubývat a přibývá zeleň a žluť keřů, majících v oblibě zvětralou lávu. Postupně však mizí i tato vegetace na úkor šedých lávových polí a nakonec už jen pustou plání sopečného štěrku přijíždíme na parkoviště, kde je konečná i pro autobus.

     Překotně se hrneme ven a ve stáncích u parkoviště číhá nepřeberně suvenýrů. Osamoceně cestující ženy se zprvu pýří, ale pak pookřejí a kupují si neuvěřitelné množství lahví vína „Lacryma Christi“. Věhlasné Kristovy slzy jsou starodávným vínem ze starodávných odrůd. Ještě téhož večera je osamělé vlčice vypijí na žal, že v Itálii nikoho neklofly. Budou žadonit o otevření lahví a já budu mít tu čest ochutnat doušek posvátných Kristových slz. Víno, pěstované na svazích Vesuvu, je plné a delikátní, s odstíny příjemného aroma divoce rostoucích bylin a tajuplné barvy pekelného ohně. Má příchuť lávy, sopečného kamene a popela z Vesuvu. Ale Vesuv je teprve před námi a zve nás do své otevřené náruče.

     Vylekané dámy ještě způsobně čurají, aby eventuelně ve stoupání svými Niagarskými vodopády nespustily lavinu kamení, jež by dole zdevastovala půlku Neapole. Vstupné platíme hned na úpatí, kde nám vtíravý starší pán "zdarma" vnutí dřevěnou hůlku, aby se nám lépe stoupalo do kopce. Divíme se, že v Evropské unii je něco zadarmo, ale netušíme, že na zpáteční cestě, po vrácení hole, se stařík hlasitě a neurvale bude dožadovat jakéhokoliv "finančního odškodnění". 

     A to už s holí v ruce stoupáme po strmé prašné cestě vzhůru po úbočí, vstříc kráteru Vesuvu. V ohbích prvních serpentin jsou sice lavičky, ale odpočinek ještě nepotřebujeme a míjíme je s pohrdlivým úsměvem. To ještě nevíme, že po celou další hodinu stoupání už žádnou lavičku nepotkáme. Po levé straně máme svah Vesuvu a po pravé, za masivním dřevěným zábradlím, je krutý sráz a výhled na Neapol, která je hluboko pod námi. Když se ocitneme o něco výše, město už  zpola přikryjí mraky, ploché, jak plástve medu. Těsně nad cestou záhadně drží na příkrém svahu obrovité bloky šedavé lávy, kdyby by se uvolnily, smetly by nás nemilosrdně dolů… Ale sama sopečná láva je tak trochu zklamáním, pod nohama ji máme rozdrolenou v jemný ostrý prach a její větší kousky, ty nám připomínají spíše škváru, jakou známe z povrchu někdejších fotbalových hřišť. Přesto i to zdánlivě obyčejné kamení v sobě skrývá ohnivá dramata svého zrození. Všímáme si i květeny, cestu lemují drobné žluté kvítky a mezi nimi se prohánějí čiperné zelenkavé ještěrky s dlouhými ocásky.

     Slunce praží jak pominuté a všichni stoupající postupně odkládají přebytečné kusy oděvu. To já jsem za vodou - mám na sobě jen tričko vasila. Zato moje půvabná společnice, která plní roli Šerpů a nese starci vodu, poodhaluje své pevné velké prsy, které v Itálii způsobily sedm dopravních nehod. Horolezečtí samečkové však nereagují a sotva popadají dech z jiných důvodů, protože výstup na Vesuv je docela nářez. Fyzicky náročná cesta vzhůru totiž nebere konce a my záhy pochopili, proč nám byly hned na začátku přiděleny opěrné hole. Pomalu končí vegetace a začíná království popelu a lávy. Je horko, pot z nás jenom řine a naštěstí nahoře začíná foukat příjemný chladivý větřík. K samotnému kráteru docházíme žízniví a vyčerpaní, ale šťastní – rozhodně to stálo zato. Těsně pod vrcholem kupujeme letecký pohled na Vesuv, protože kráter se do žádné fotky nevejde a jen letecký snímek dává představu o monumentalitě kužele sopky s mohutným kráterem. Prodavač nám na pohlednici dává vrcholové razítko. A to už se nám po levé straně otevírá úchvatný pohled do obřího kráteru Vesuvu. Tvoří ho pravidelná jáma s nálevkovitým suťovým dnem. Vstup do bran pekelných.

     Dobyli jsme Vesuv! Mám radost jak Bém na Everestu a v té euforii omylem objímám jakousi placatou Japonku, která překvapením pouští svůj fotoaparát do hladového jícnu sopky. Sestup do kráteru by však znamenal jistou smrt, je plný vysoce koncentrovaných sirných výparů. Nahýbám se přes zábradlí a s překvapením objevuji na vnitřních stěnách osamělé rostlinky, které se tu uchytily a drze šplhají k vrcholu. Tak prudkou dynamikou života jsem doslova ohromen. Kousek od nás ze strmých stěn kráteru vystupují zřetelné fumaroly. Žhavý dech hory… A jakoby to bylo málo, zavane vítr a bezpečně cítím zápach síry. Tyto nepatrné známky sopečné aktivity Vesuvu sice fascinují, ale při jejich spatření tuhne krev v žilách. Stojíme na časované bombě, která může kdykoliv explodovat. Pouhých osm kilometrů pod kráterem jsou miliony kubíků žhavé lávy a určitě není o co stát.

     (Je přesně 12:00 SEČ. Právě v tuto chvíli seismografy Osservatorio Vesuviano ukazují nejvyšší aktivitu sopky za uplynulé týdny. V tu chvíli o tom ale nevíme.)

     Nad sopkou září blankytně modrá obloha, ale uličník Vesuv má škodolibou radost. Dnes nám upřel výhled na Neapolský záliv a Sorrentský poloostrov, které dole tonou v mlžném oparu. Ale nelitujeme, už zítra nás čeká plavba lodí na Capri, jeden z nejkrásnějších ostrovů v azurových vodách Tyrhénského moře. Užívám si pocitů člověka, stojícího na vrcholu činné sopky a doufám, že dolů už to půjde rychleji. Čekají nás ještě Pompeje, a tak budeme mít až do večera na dohled Vesuv, tu nejostřeji sledovanou sopku na světě. Je nádherná jako žena – dokáže člověka povznést k nebesům i srazit na kolena. Seismické záchvěvy jsou stále častější. V magmatickém krbu v útrobách sopky se hromadí těkavé látky a jejich uvolnění dodá příští erupci mimořádnou explozivitu. Nad Neapolí se vznáší děsivý Damoklův meč… Až vroucí láva prorazí na povrch a jednou ten den přijde, nepůjde jen o katastrofu Campanie a Itálie, ale změní se klima a počasí v celé Evropě.

III.

     „Vidět Neapol a zemřít…“ říká známé rčení. Ale mohu bez uzardění říci, že já Neapol neviděl, přestože jsem v tomto svérázném, krásném a současně i nejšpinavějším velkoměstě Evropy, přespal dvě noci. Ale i to mi stačilo, abych vypil pár doušků trpkého neapolského naturelu chudých jižanů. Vidět Neapol a zemřít – v té větě je šumění moře, sny o dalekých cestách a kouzelné západy slunce nad mořskou hladinou… Tyto pohádkové představy i všechny sny však brzy vezmou za své, protože realita je naprosto jiná. Hektický přístav, na kdysi možná krásných místech špína, krabicová obydlí bezdomovců a uzoučké uličky, které jsou nebezpečné pro turistu i ve dne, ghetta, kam se neodváží ani policisté… A všude, naprosto všude, kam jen oko dohlédne, tam se válejí odpadky a vzbuzují oprávněný, ale bohužel mylný dojem, že popeláři už několik týdnů stávkují. Taková je Neapol dneška.

     Vzletné poetické superlativy provázely město v Neapolském zálivu už od dob jeho vzniku. Vždyť už řecká osada, která byla předchůdkyní dnešní Neapole, dostala do vínku poezií vonící jméno „panenská tvář“. Pokud tahle tvář někdy panenskou vůbec kdy byla, protože ten tam je dávno půvab sličné jihoitalské krásky. A vrásky na její stárnoucí tváři, ty už nezakryje žádný make up. Neapol už dávno není perlou Itálie, jak o ní psával Goethe. Ulice města jsou jedním obrovským smetištěm, kde se mezi tunami odpadků prohánějí vychrtlí psi, kočky a potkani.

     Městské vozovky ze všeho nejvíc připomínají bizardní autodrom, po kterém se v divokém zmatku řítí všechno, co má aspoň dvě kola. Je s podivem, že silné motocykly, jichž je u nás požehnaně, v zemi Valentina Rossiho nevidíme, zato malolitrážních skútrů a mopedů jsou tu tisíce. Jsou velmi praktické, předjíždějí z obou stran a běžně tu jezdí po chodnících i v pěších zónách. Ostatně organizace dopravy je tu jednoduchá, totiž veškerá žádná. Každý si jezdí jak chce, jediným uznávaným pravidlem je dojet a nejpoužívanějším zařízením vozidel je co nejvýkonnější klakson. Slova "vidět Neapol a zemřít" dost možná pronesl nějaký zoufalý řidič, protože jízda Neapolí byla jeho nejsilnějším životním zážitkem. Dopravní předpisy tu neplatí, všichni je ignorují a jezdí na všechny barvy světelných semaforů, a to ze všech směrů současně. Šíleným neapolským řidičům to ale vůbec nepřijde, protože tuhle neuvěřitelnou ruskou ruletu hrají každodenně a nějakým zázrakem to všechno funguje bez větších karambolů. Zato drobných škrábanců na karoseriích místních aut vidíte bezpočet, ale každému je to šumafuk. Co chvíli se sice ozve skřípění plechů, ale obvykle je vyřešeno pouhým omluvným gestem. „Skůzííííi!“ – promiňte… a jede se dál, jakoby se nechumelilo.

     Ještě jeden místní fenomén neujde očím zvědavých turistů, kteří to znají jen z filmů o sicilské mafii – podivní pánové, sedící v tmavých oblecích bez kravat na židličkách, podle starých mafiánských tradic opřených zády ke zdi domu. A takhle jich tam vedle sebe vysedává i šest až osm. Budí dojem pohodových strejců, kteří tu jen tak sedí a bezcílně spolu rozmlouvají, i když pouhých deset centimetrů od špiček jejich bot se řítí stovky aut a skútrů. Tu a tam laskavě pokynou někomu z kolemjedoucích řidičů. Úctyhodní lidé. Vtom se had vozidel zastaví, z okénka jednoho z nich se vykloní mužská hlava a potichu s těmi pány rozmlouvá. Ostatní motoristé, kteří ještě před chvílí na sebe ve štrúdlu vytrubovali jak na poplach, ukázněně zastaví a jejich klaksony poslušně mlčí. Nikdo neprotestuje. A tak celá kolona chvíli stojí a čeká, minutu i dvě, než si pán vyřídí svoje. Po chodníku kolem nás prosvištěla modrá Alfa Romeo s bílými písmeny na dveřích a s blikajícím majáčkem. CARABINIERI. Ale při průjezdu kolem místa, kde je blokována doprava, zamrzla poldovi píšťalka v ústech, on rychle šlápl na plyn a mazal raději pryč. I pro policisty je nebezpečné dotýkat se hvězd, jsou příliš horké a ony samy i neapolská mafie, jsou naprosto nedotknutelné. Chvíle posvátného ticha uplynula a jede se zase dál, jakoby se vůbec nic nestalo. Místní rodáci vědí své, ale jejich ústa si už zvykla mlčet.

     Je totiž nebezpečné znelíbit se mafii a neapolští to sakra dobře vědí! Na první pohled sice Neapoli vévodí majestátná sopka Vesuv, ale je veřejným tajemstvím, že skutečným vládcem města pod Vesuvem je mafie - neapolská Camorra. Její najatí vrahové zanechávají za sebou v Neapoli každoročně kolem stovky obětí. Tato krvavá stopa v otevřené válce mafie a pouliční kriminality, zasahuje nejen členy klanů, ale i počestné občany města. A ti jen v tiché hrůze zírají, jak stupňující krutostí války gangů se jim Neapol před očima zbarvuje dočervena. Proč se v Neapoli zabíjí tímto úděsným tempem? Převážně kvůli drogám, Neapol je totiž překladištěm kokainu a na něm se dá pohádkově zbohatnout. Přišli dnové, kdy účty mezi klany se vyřizují výhradně gangsterským násilím a už beztak vratké hranice mezi Camorrou a běžným zločinem, se stávají stále křehčími. Aktivity neapolské mafie jsou velmi široké, Camorra má pod palcem nejen drogy, ale i obchod se zbraněmi, prostituci a lichvu. Většina neapolských obchodníků povinně odvádí mafii část svých zisků a v rukou Camorry beznadějně mizí i velká část dotací Evropské unie. Mafie tak disponuje obrovským kapitálem, který investuje do nemovitostí, kupuje firmy a expanduje do dalších zemí světa. I do naší republiky.

     Rozdíl mezi bohatstvím severu a chudobou jihu Itálie je nebetyčný a je mnohem větší, než si vůbec lze představit. Třímilionové město v zálivu Tyrhénského moře trápí vysoká nezaměstnanost, špína, rozpadající se památky, věčné zácpy na silnicích a smog.

     Takový je Vesuv na začátku třetího tisíciletí. Taková je Neapol, město, které dalo světu spaghetti a pizzu.

Anquetil - Neapol, říjen 2007

 

Fotografie: http://anquetil.rajce.idnes.cz/ITALIA_4_-_Napoli_&_Vesuvio/