Když švábi praskali...

Zelený mrak sedí na nádraží.
Způsobuje tak schůzku národů a jejich stěhování.
Tmavá hudba jim hraje do podřepu, ale nikdo ji nevidí.
Slýcháme jen kýchání, když se koleje třesou a vlak třepotá na chvíli ve vzduchu.
Jeho smutný dopad národy nesou těžce a spoléhají na své úmrtní listy.
Kobylky padají ze stromů bezelstně na šídla, která je probodávají.
Potok krutě zurčí, žáby topí ryby a sedají na pramen.
Déšť z oblaku prší od nádraží k Bohu, země hltá vodu a rostliny mění barvu.
Jejich květy jsou hořké a z továrny srší popel, který je pojídán tmavým člověkem s rozšířenými zorničkami.
Spánek ho ukolébá, uvrhne do dětství a veselé marnosti.
Zde všechno začalo, když dým rozpustil mlhu a stohy slámy začaly hořet.
Švábi praskali a vůně čerstvě upečeného chleba dusila malé děti.
Kočka škrábala na dveře, ale nikdo neotvíral, protože máry byly ze třpytivého skla a Ježíš byl zrovna přikován ke skále, vlasy mu ohnivě plály.
Šestinozí psi mu hryzali nohy a mrak stále seděl na nádraží, nedbajíc tíhy Boha.
TLUČTE KOUZELNÍKA!