KROUPY V HLAVĚ

 ,,Do uzený polivky se dycky dávaly kroupy,“ pronesl muj otec skoro pohřebnim (proč?) tónem, ,,dycky. A pár brambor.“ 
Vejrala sem na trapnou rejži mezi mastnejma okama. Táta zamrkal a chlácholí mě: 
,, To nic, pro příště.“ 
,,Mamí, mamí, co jsou to kloupy?“ 
Táta říká vo divný době. Vo hladovejch krkách, který máma cpala všim možnym. Jasně, dojde i na bramborový placky z plotny, na sirop, na kaši tisíckrát jinak. 
,,Mamí, já bych stejnak žádný kroupy nejedl.“ 
,,A kozí mlíko,“ vzdychne táta, ,, pěkně do bandasky.“ 
,,Mamí, co je to bansaska?“ 
Jak nudle v bandě. Ode zdi ke zdi. Z bláta do louže. Z deště pod okap. Prostě pěkně si ten život užívat! 
,,Bansaska…, bambaska…, bimbaska…, bimbas!“ 
,,Jů, bimbas!“ 
Smích. Zvoní a zvoní a zvoní. 
,,Mamí, ať už mi nenadávaj,“ dožaduje se ochrany synek. 
,,To neříkají tobě, „ chlácholím ho. 

Pára z talíře mi zamlžuje brejle. Polívka hřeje v krku, v břiše, všude. Skrz naskrz. 
,,S tou rejží to vůbec není ono.“ 
Sem v rejži. Počtvrtý. Fleků táta taky moc nechce. Jen na košt prej. Koštuje pomalu a opatrně. Převaluje sousta v puse a já mám fleky na duši. Sem v tom až po uši!, chce se mi vykřiknout. 
,,Já radši vrtulky.“ 
,,My měli ve školce mušličky.“ 
,,Fůj, to hňusný maso nechci!“ 
Vidlička rozrýpává oběd. Pitvá. Pečlivě. Co s kostičkama uzeného? Narovnat do kruhu okolo talíře? Jasně! 
,,Ty to dítě necháš takhle prasit stůl?,“ děsí se táta. 
Koukám do blba. Na zeď. Do zdi. Obrázek s kočkama. Obrázek s vlkem. Vlčí máky v černý váze. Zátiší neznámýho umělce. Cik cak srdíčka od dětí ku příležitosti různejch dní. Matek, svátků, narozenin a Vánoc. Zmatek. Srdce z kynutýho těsta, z barevnejch látek, z papírů a korálků. Naše srdce na našich polorozpadlých zdech. 
,,Ty to dítě necháš,“ nevzdává se otec. 
Právě, že nevim, jestli si to dítě nechám. Hledíme si s tátou do očí. Měkej modrošedej pohled neumí zrcadlit zlost. Cítim, jak mi po pravý tváři stéká slza. 

,,Mamí,“ pípnutí, ,,mamko…“ 
Fleky stydnou. Skončí v psí misce. 
,,Ty jsi úplně blbá,“ řekne táta skoro neslyšně, ,, a nech si ty psí oči.“ 
,,Mamko…“ 
Mamka nic. Polorozpadlý zdi. Polorozpadlý srdce. Kdyby to šlo, propadla bych se. Hluboko, daleko, do ticha. Do bezmyšlenkovita. Do počátklu. 
,,Děti, běžte si hrát vedle,“ poručí jim děda unaveně. Rezignovaně. Do ztracena. 
,,Ještě jsme nedojedli.“ 
,,Stejně se v tom nimráte,“ sklízim poloprázdný, (nebo poloplný?), talíře na kuchyňskou linku. 
Děti vyčkávají. Děti jako přimražený. Děti přikovaný. Solný sloupy. Tvrdá y. 
,,Neslyšeli ste dědu?,“ zvýšim hlas. 
,,Laskavě…, prosim tě laskavě," souká ze sebe muj otec a třese se mu hlas, ,, laskavě na ty děti nekřič.“
 XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX 

Nedávno mi bylo třicet. Pře ňákym tim rokem. Od tý doby to nepočítám. Poněvadž nikomu nad třicet se stejně nedá věřit. Nad třicet sou flaksáci. Mastňáci. Tupci kompromisáci. Protože ňákej rok sem nebo tam. V časákách chtějí ženským nakukat, že konečně vyzrály. Že sou vyrovnaný. Jestli se zraje únavou a kruhama pod očima po ránu, pak jo. Jestli se zraje pěti kafatama denně, pak jo. Zraje se fajnovějšim spodnim prádlem? Neomylnym grifem při smažení palačinek? Dobře ochucenou svíčkovou? Výhodnou koupí depilačního vosku? Muškátama na oknech? 

,,Už je ti dávno třicet pryč,“ začne táta, ,, nemohla bysis to konečně srovnat v hlavě a začít normálně žít?“ 
No jo, čekala sem, že zahájí mym věkem. Věk jako argument. Věk jako přítěž. Koule na noze. Vše vysvětlující element. Asi bych měla něco říct. Líně se natáhnu pro vidličku. Čistim si nehty jejíma zoubkama. Sou k tomu jako stvořený. Pěkně zajedou až dozadu pod nehet, šikovně naberou špíničku a vynesou ji na povrch. Otec mi vytrhne vidličku z ruky. 
,,A ještě ke všemu jsi čuně!“ 
Jindy bych sebou cukla. Možná. Nebo by mi bylo do breku. Roztřásl by mě jeho hlas. Dneska ne. 
,,Mě už je dávno třicet pryč," odsouhlasím naoko, ,, a tobě , tati? Už nemáš ten šmrnc a ty grády. Ale zas ti to moc sluší.“ 
,,Ptal jsem se, kdy laskavě začneš žít normálně!,“ pokouší se o šmrnc i o grády, klade důraz na každou slabiku. 

Mám ho ráda. Dojímá mě, že má péči, i když se pomalu neznáme. Důkladně studuju tvář člověka, kterýmu bych se asi měla podobat. Kterej mi nikdy nečetl pohádku, nikdy mě nevyzvednul ze školky a nikdy mi nedal vejprask. Vánoce bez něho, narozeniny a hlavně miliony všedních dní. Netušim, jaký barvě zubního kartáčku dává přednost, jakou se voní vodou po holení a jestli ze spaní chrápe. 
,,Kdo žije normálně?,“ nakousnu otázku, na kterou není jinačí odpověď než nikdo, ,, a co to je normálně?“ 
Debata kupodivu, (a nebo očekávaně?), nikde. Táta vstává od stolu. Zírám mu na výstřih u trička. Bujný divoký ochlupení by neschoval snad ani pod rolák. Ani pod skafandr. Přitahuje mně to. Nervozní pohled na hodinky, odkašlání, povzdech. 
,,Nepřišel jsem s tebou filozofovat,“ řekne, ,,chtěl jsem ti pomoct.“ 

Vrznou dveře. Děti. Rozčepýřený a zmalovaný mejma deset let starejma šminkama. Loupnu po nich očima. Asi zle. 
,,My si jen hrajem.“ 
,,Přesně, jak jste chtěli.“ 
Plandaj mejma nočníma košilema, hlavy mají omotaný obvazama. 
,,Potřebovali bysme, mamko, čokoládu.“ 
,,A ostříhat vlasy.“ 
,,Trochu už jsme začali, ale máme to drobek křivý.“ 
,,Čokoládu nemáme a pojďte se ukázat!,“ vrací se má realita a energie. 
Matka tří dětí. 
,,Tak něco jinačího na chůť!“ 
Táta se neubrání smíchu. 
,,Opravdu chceš tímhle stylem strávit zbytek života?“ 
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX 

,,Ty děti, chudáci, dopadly,“ ušklíbne se on, pravou ruku mi položí na stehno a líbne mě před ucho. Letmo. Je cítit pivem, deštěm a benzínem. Kolikátej večer už takhle svorně ležímě bok po boku? V dobrym i zlym, šťastně i zoufale. Spolu nespolu. 
,,Děsně se opižlaly, nedalo se to zachránit,“ vysvětluju. 
Studuju červený růžičky na povlaku deky. Měla bych ho vyprat. Zítra? Pozítří? Asi už včera bylo pozdě. Až budu mít prachy, koupim si povlečení s nadejchanejma roztomilejma modroučkejma obláčkama. Velká drsná dlaň putuje k mýmu klínu. Pomalu, ale jistě. A přece zbrkle. Zastavim ji svou rukou. 
,,Taky ste dávali doma do uzený polivky kroupy?,“ jako kdyby mě to zajímalo. 
,,V životě ne,“ odpoví on a jeho ruka znervozní. 
,,Vidíš,“ natahuju to, ,,táta dneska řikal, že oni dycky.“ 
,,Polívka dneska byla dobrá,“ naváže on, když už jsme u polívky, ,,jen bych do ní nedával tolik česneku.“ 

Polívka, opakuju si v duchu. Co sis navařila, to si sněz. Nic se nejí tak horký, jak se uvaří. Polívka je grunt. Postaví tě na nohy. Polívka. Polívčička. Polívačka. Dovoluju tý krásný široký pevný ruce, ať si dělá, co se jí zlíbí. Dávám jí svobodu a volnost. Toužim po pivní puse, ale tu nedostanu. 
Ruka tvrdá a nekompromisní. Načnout, rozlomit v půli, rozebrat a vykrást. Něžně? Unikám. Utíkám. Upadám. Toužim po pivní puse, (už zas?). já a ruka. Pár prstů. Pár prstů bez těla. Bez tváře. Bez zítra. Beze jména. 
Zaklonim hlavu a mezi zuby skousnu polštář. BEZ VÝKŘIKU. 
Toužim po pivu. Namísto piva tělo. Má šmrnc i grády, opíjí mě a zamotá mi hlavu. 
Mám chuť vymyslet tisíc a jednu bláseň, šeptat je, zpívat, žít je. Rozplynout se v rytmu veršů, těl, vdechnout každičký slovíčko, víčko, íčko. Otvírám oči. S výkřikem. On se překulí na záda. 
,,Uvaříš zítra rajskou?“ 

Zapomněla sem koupit protlak. Já to věděla, že mi něco chybí. Ploužila sem se ulicema plnejma důchodců, táhla ruce skoro po asfaltu a porád ten pocit! Něco nemám. Pětkrát sem položila igelitku a odpočívala. Děti se ptaly,, jestli sem vzala něco na chuť. Protestovaly, že meruňkový jogurty 
,,Ůbec!“ nechtěly koupit. 
Mě prasknul pásek na sandálech. 
Přesto sem statečně táhla všechnu tu tíhu, v který mi něco chybělo. 
Protlak na rajskou! Blbej protlak. Fujtajblík v plechovčičce. 
,,Jestli se ti nechce, udělám ji.“ 
,,Ale chce,“ odpovím tiše a už se vidim, jak ráno mažu do obchodu kvůli tomu slizu. 
,,Doufám, že knedlík bude domácí.“ 
Nechci se bavit o vomáčce ani o knedlích. Neumírám hlady. Jen chutí. Na pusu. 
,,Příští středu mám poslední možnost se rozhodnout…,“ nadhodím. 
O tom zasejc nechce mluvit on. 
,,Svý jsem ti k tomu řekl.“ 
,,Že konečný slovo je na mě?,“ ptám se, i když vím, že tahle věta neměla mít otazník. 
Strkám si ledový prsty u nohou mezi jeho stehna. Hledám teplo. Mlčí. Toužim. Nic nebude! Prohlížim si svýho muže z profilu. Možná by človíček měl jednou, (anebo hnedka?), taky tak fajnově skobatej nos a nádherný lícní kosti. 
,,Studíš,“ zasyčí on. 
Možná by to byl kluk a hrál by si s bráškou na Indiány. Nebo na vesmírný příšery. Třebas by hrál na housle. Nebo holčička, která by celou pubertu tim nosem trpěla. 
,,Slyšíš?,“ podivá se na mě, ,,dej si ty nohy jinam!“ 
Jinam. Do třmenů? Napospas ledovejm nástrojum a pohledum? Stejnak je to na mně.