Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Řeklas mi - je pozdě,
skoro na všechno je pozdě.
Vzpomínáš? Hovorkovic fenka,
ona se vyválela v loužích
a ty jsi nabídla sousedovi
hadr na utření.Věčná touha uklízet.
Smazat šlápoty!
Zrovna tenkrát jsme odvrhli
starou dobrou gravitaci
a na zasviněné pavlači,
s křídly stočenými pod peřinou,
bez hlavy a bez nohou,
věci se daly do pohybu...
Stejně žádná nevydrží tak dlouho
snášet se k zemi jak bílé pápěří!
Kruh se uzavírá. V domě,
kde žít a zemřít je naopak,
za zatlučenými okny v naší ulici,
v totálně vybydlených pokojích
se kývou zaprášené lustry.
Zdi plné rozmačkaných blech.
A taky nůžky a střih
a dívat se, jak to pomalu teče
ze závitů vodovodní trubky,
jak se dělají na podlaze
rezavé hromádky. Slova?
Slova jsou klišé,
slova jsou o ničem,
lásko bez hranic!
Ty tři až čtyři miniatury - dík za upozornění, až teď si uvědomuju, že to působí opravdu jako slepenec několika menších celků... nojo, no. Problém je v tom, že se do tvorby víc nutím, než aby to bylo spontánní. Spontánně ze mě vyleze maximálně dvouverší, a to je na báseň přeci jen trochu málo.
A škrtat se dá skoro vždy. Jenomže já jsem ukecanej tvor a na nějakým tom slově navíc mi nezáleží :-))
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
