Jak jsme s dědou rybařili v asfaltu

Blížila se bouřka. V dálce, z mraků nad šedou pustinou, která obepíná naši Zahradu, šlehaly fialové blesky a spalovaly vše, čeho se dotknuly. Blesky v Pustině jsou kruté a smrtící a po jejich zásazích zůstávají v písku žhnoucí krátery roztaveného písku. Tady v Zahradě jsou Blesky něžné. Voní vanilkou a když do mě některý občas udeří, dostaví se pocit téměř orgastického uvolnění.

„Nepůjdeme si zarybařit?“ šťouchnul mě děda spiklenecky ukazovákem do žeber. „Před bouřkou berou nejlíp.“ Neměl jsem důvod nesouhlasit. Rybařit s dědou je sranda, člověk se u toho nikdy nenudí. Zašel jsem tedy do svého kutlochu pod schody a z tajné skrýše za vycpaným medvědem, jsem vytáhnul můj prut. Kdysi mi ho věnoval táta. Ještě než jsem se narodil. Je to bezva věc. Má naviják s převodovkou a dá se složit a strčit do kapsy. To děda vlastní prut jen úplně obyčejný, vyrobený z lískového prutu. Říká, že takový je nejlepší, ale nevím, no.

Vyšli jsme do Zahrady a volným krokem kráčeli k asfaltovému jezírku, které máme hned za záhonkem s ředkvičkami. To jezírko mám hrozně rád. Říkáme mu asfaltové, ale bůh ví, co je ta černá hmota vlastně zač. Mně vůní připomíná starou výtahovou strojovnu. Kolomaz, nebo něco takového. Děda říká, že je to nějaká sračka a že do toho nemám strkat ruce.

Když jsem byl malý, často jsem si k jezírku chodíval hrávat. Sbíral jsem na jeho březích kousky polámaných mrtvých panenek, které ze dna jezírka vyvrhl černý příboj. Hrozně mě bavilo vyhrabávat tam z písku ty jejich skleněné oči, které se vždycky ráno barevně leskly ve slunečních paprscích. Rád jsem si tam z těch mrtvolně bledých utrhaných ručiček, nožiček a popraskaných dutých hlav, skládal taková malá monstra, ale děda to nerad vídal, pokaždé, když mě tam přistihl, zlobil se, že panenky, i když už jsou sice mrtvý, jsou jen pro holky…

Došli jsme k jezírku. Děda se posadil na stavidlo a dal mi krajíc chleba, abych si užmoulal návnadu. Vytrhl jsem z krajíce kus střídky a začal z ní matlat kuličku.

„Jsem fakt zvědavej, ty kluku ušatá, co se nám dneska podaří chytit,“ řekl děda, nabodnul na háček kus těsta a nahodil. Návnada zmizela pod hladinou černou jako tuš, splávek z kusu korku se zahoupal na asfaltových vlnkách. Chopil jsem se dědova příkladu a taky nahodil.

Chvíli jsme jen tak mlčky seděli, ale pak se děda rozpovídal. „Vzpomínám si, jak jsem takhle poprvý vytáhnul rybařit tvýho tátu. Představ si, že se bál, blbec jeden,“ zasmál se děda upřímně.

„Čeho se bál?“

„Bál se těch zatracenejch hraček,“ mávnul děda štítivě rukou k protějšímu břehu, který se bělal úlomky tělíček mrtvých panenek. „Von byl vždycky děsnej srágorka. Ne jako ty. A taky se štítil práce. Když jsme s bábou nakládali vokurky, nebo se točili kolem záhonků a potřebovali pomoct, tak si zalezl na půdu a kazil si voči na těch svejch encyklopediích.“

„Ale dotáhl to daleko,“ poznamenal jsem.

„Jasně, že jo,“ pokýval děda hlavou. „Dotáhl. Ale co to je platný, když se z něj nestal zahradník. Kvádrem montérky nenahradíš. A stejně skončil jako každej druhej. Dostal syfla a bylo vymalováno.“

Náhle se obsah jezírka začal vařit. Oba dva jsme pevně uchopili svoje pruty.

„Kurva, to je něco fakt velkýho!“ zasyčel děda a zabral. Z hlubin černi se vynořila lidská postava. Měla na sobě zbytky vojenské uniformy, na hlavě rezavou helmu a byla celá zčernalá dlouhým pobytem pod hladinou. Děda na ní chvíli nedůvěřivě hleděl, ale pak se celý rozzářil. „Tohle je ten esesman, jak jsem ti o něm povídal. Ten, co jsem ho sejmul u Petřína. Znáš tu historku? Sakra, málem jsem na to už zapomněl.“

„Jo, pamatuju,“ odvětil jsem mu. Dědův prut poklesnul, zčernalá mrtvola opět zmizela v jezírku.

„Zaber pořádně, ať vidíme, cos chytil ty,“ řekl děda a sledoval můj zápas s prutem. Taky to bylo něco většího. Zaťal jsem všechny svaly a škubnul. Asfalt se rozstříknul do všech stran a na vlasci mého prutu se nad zčeřenou hladinou pohupoval obrovský zcepenělý vlkodav. Děda se potutelně šklebil, čekal, až se rozvzpomenu.

„Tohle je ten pes!  Jak jsem byl úplně malej! Vzpomínám si dědo,“ vykřikl jsem.

„Jo, přiběhl z pustiny,“ pokýval hlavou děda. „Hrozně tě tenkrát zřídil. Mohly ti bejt tak dva, tři roky. Už ani nevím. Zabil jsem ho a vyškvařil z něj sádlo na zimu.“

Znechuceně jsem hleděl na tu stvůru. Z kožichu jí kanuly provazce černé tekutiny. Tohle nebyla dobrá vzpomínka. Nechal jsem zvíře zmizet tam, odkud vzešlo. To náhle probuzené mrazení v zádech však neustalo.

Fialově zablesklo a zahradou otřásl hrom.

„Doprdele, to byla šlupa!“ odplivnul si děda. „Pojď, jdem do baráku. Zabalíme to.“

Začalo mžít. Hodil jsem si na hlavu kapuci mojí pláštěnky zvednul prut a odkráčel s dědou do našeho útulného zahradního domku. Prší. Uděláme si čaj a zahrajeme šachy.