Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
jestli nevíte, jak mám udělat to, jak mám v jméně to mušství. Ona je to chyba a já nevím, jak to změnit. Je to docela ostuda, to je skoro jako kdybych se někam podepsal jako Lubož.
Tak a teď vám povím, jak chodím na houbi. Na houbi se musí chodt hodně brzo ráno, nejlépe, když v noci pršelo. Jdu vždycky s Láďou a košíkem. Láďa má teda taky košík. Důležité je se náležitě obléknout. Do lesa se nejlíp hodí: Gumáky (na nohy), tepláky, svetr, větrovka (když je zima), čepice (proti zimě a klíšťatům jak padají ze stromů do vlasů ). Kromě košíku je taky zavhodno vzít si s sebou nůž. ( Zavírací, abyste se o něj neporanili, až ho budete mít v kapse. )
My chodíme na takový naše tajný místo kus od mojeho srubu, tam rostou křemeňáci, ale nenapíšu vám, kde to přesně je, abyste nám to tam nevybrali. Houby vždycky odřízneme, ale tak, aby spodek zůstal, z toho pak zanedlouho vyroste nová houba. Pak to očistíme nožíkem a odneseme domů.
Doma houbi musíme očistit ještě líp, rozkrájet a pak se s nima dají dělat různá kuchařská kouzla! Třeba: Smaženice, řísky, do kysela je to taky dobrý. a tak. Nejrači mám smaženici. Láďa taky.
Teď když je ale zima, tak houbi nerostou. Jen Václavky na pařezech. Ty ale nejsou moc dobrý a tak na ně nechodíme. A navíc Láďa je teď marod, tak by to ani nemělo cenu, ještě by si uhnal zápal plic! Já si ho jednou v lese uhnal.
Dneska k Láďovi půjdu na návštěvu a budeme trhat zub. Teda jako jeho. Má kaz a bojí se doktora.
Tak to už by pro dnešek stačilo. Doufám, že se vám povídka líbila!
Ahoj
Váš Luboš!
Kolega Ultrainfernal se nechal unést a nadělil kolegovi nimrodovi to, nad čím už tu od včera přemýšlím. Pořád ale doufám, že se jedná jen o trapný žert.
Pokud jsou díla myšlena vážně, je to běs nad děsy a někdo by měl kolegu nimroda vrátit tam, kam patří. DO LESA NA HOUBI! :)
Já jsem na houby nikdy nachodila, ale teď je mi jasný, že to bylo jen proto, že jsem o tom vlastně nic nevěděla...no a teď už se nemůžu dočkat, až něgde porostou. Akotát já nevim jak maji vypadat ty, co se dají jíst, no ale snad budu mít štěstí. Taťka mi vždycky říkal, že mam zbírat jen ty, co mají dole...jako pod kloboučkoem...takový ty ťupky a ty co tam amj čárky, tak ty zbírat prej nemam...no ale nevim, taťka taky nikdy na houby nechodil, tak nevim, jestli se třeba neplete.
FANKLUP nemám, takže mi nezbývá, než ti závidět. Ani na HOUBI nechodím s takovým nadšením, možná proto,že nemám dostatečné MUŠSTVÍ a nemohu se tedy ani stát myslivcem (a dost možná ani takovým myslitelem) jako jsi ty.
Možná ale, že mi chybí jen ten nůž, o který se neporaním a můžu vyrazit! Láďa se má, že má takového chlapáka za kamaráda!
Zbudilo mně mušství a hned metu za tebou, já tě tomu Láďovi tak závidím! Houbi a řísky bysem si dal taky! Žeru i Václavky, ale u mojeho srubu nerostou, páč tam nemám pařezy. Fascinuje mne, že víš jak na houbi, i to s tím spodkem, víš? A odnést je domů, to by mně ve snu nenapadlo, vono poučení od světa znalého Myslivce není nikdy dost.
A esi se povídka líbila? No to víš, žeo, ale fuckt by to pro dnešek stačilo. Ale piš dál, já se tady můžu potrhat! :o)))))
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
