Intelektuální požitek

Zachtělo se mu něco zkonzumovat –

vzpomněl si na knihovnu, již mu odkázal sečtělý otec -

přistoupil tedy k policím vypiplaných exemplářů

a dlouho mazlivě přejížděl hřbítky knížek

než si jeho oči vybraly tu nejtučnější

z papírového harému.

To vyhmátl Nerudu,

nějaký výbor či co, žádné kritické vydání,

ale to nevadí, nepovažuje se přísně za vědce,

hlavně když to bude mohutný vstřik veršů do žil -

ale nebylo by dobré přihodit k tomu něco do žaludku?

Odložil knihu na stůl –

pleskla jako přetloustlá holubice -

a zaštrachal se do lednice,

hmm vejce, hmm slanina, hmm lovečák,

vytáhl pamlsek a cestou ke stolu se stavil pro nůž.

Ještě nedosedne, horlivě se pouští do Balad a do paštiky,

loktem si přidržuje bichli, aby se mu nezavřela

a nad tím oběma rukama, jako by přebíral růženec,

 vyzobává nehty růžovoučký špalek –

a hltá Helgolandskou očima

a pusou loutá Provensálskou 

a ještě si odskočí si pro lovecký salám,

a zažírá se do děje a čím dostává větší spád,

tím strmější má jícen,

už metá do sebe hotové kvádry salámů,

„to je požitek, ty Písně kosmické, ten umí, umí Neruda!“

a drobky v koutku rtů mu přitakají

a on dál čte a láduje se z knihy,

že už si ji plete s talířem

mastnými prsty se víská v listech toho salátu,

 „ach ten daktyl-trochej chutná!“

a když dojde k poslednímu verši

odříhne si slastně „krásná pointa“.

 Koho si dám příště z klasiků?

Každý by měl mít svou oblíbenou paštiku!

Nabral ten rozcapený skvost do dlaní a suchou žlutí stran si utřel pysky.

Chvíli protahuje slast, pak vyhryzanou knihu

jako pouhé desky náhrobní na tělo bez duše vrací mezi konzervy,

a ty slupky zabalené v Romancích žuchnou do koše.

„Byl to intelektuální požitek“!

V noci se ale Neruda v žaludku barbara vzepřel

 a vybublal vzteky,

náš ztloustlý čtenář musel se svým požitkem uhánět na záchod,

kde všechno vyzvrátil do slova a do písmene do žumpy.

Ne - na Nerudu neměl.