S babičkou Helenou a dědou a dědou Karlem jsme přijeli strávit dva měsíce prázdnin v Holkovicích. Jela jsem s nimi poprvé tak daleko na tak dlouho a je pravda, že jsem po té cestě byla polomrtvá únavou a k prasknutí plná očekávání. Městské dítě a poprvé na vesnici. Ještě dávno jsem nechodila do školy. Vlastně...bylo mi tak čtyři a půl roku. Byla jsem malý, okatý a blonďatý rozumbrada s neuvěřitelnou vyřídilkou a nepochopitelnou chutí k jídlu. Holkovice pro mne byly (a trochu pořád i jsou) bájným místem. Babička mi vyprávěla jak zde vyrůstala v malé obecní chaloupce s kovárnou. Její vlastní otec padl v první světové válce a nevlastní otec byl kovář. Toho jsem viděla jedinkrát v životě. Pamatuju si tu "melu" jen nejasně a doskládávám z babiččina vyprávění. To byla vlastně má první a kratičká návštěva Holkovic. Praděda nás téměř hned po příchodu vyhodil z chalupy i s kufry. Babička mu totiž umyla jeho hrnec, ve kterém si léta vařil slepičí polévku a tím pokazila ten správný chuťový základ. Když chtěla navíc vyhodit zelenou šišku salámu, nevydržel a už jsme pelášily s babičkou na autobus. Přespaly jsme v Horažďovicích u strejdy Vládi a pak se potupně vrátily do Prahy.
Ale teď to bylo jiné. Praděda nežil a já měla před sebou léto s dědou a babičkou a s celou tou krásnou západočeskou vesničkou a jejími obyvateli.
Když jsme vystoupili na návsi z autobusu, děda i babička seznali, že ze všeho nejdřív musíme zajít do místní hospody-vlastně takového kulturního centra vesnice, aby jsme všem ohlásili svůj příchod a předpokládanou dobu pobytu. Hospoda voněla až ven vůní tvořenou pivem a čepovanou limonádou. Dostala jsem jednu výtečnou limonádu a měla před hospodou na dědu a babičku počkat. Seděla jsem na schodě a pozorovala hospodských děti. Byly divoké a vesnické a moc jsem je nezajímala. Pomalu mi začala padat hlava únavou, když tu náhle mi cosi neuvěřitelně báječně vonícího zakroutilo nosem. Vstala jsem a jako ve snách došla k dřevěné nádobě, ze které se to linulo. Ochutnala jsem a pak už nešlo přestat. Není divu, že mě děda, babička a hospodská našli viset hlavou přes okraj nádoby. Tu pochutinu jsem do sebe cpala oběma rukama. A vůbec mi nevadilo, když mi řekli, že to jsou šťouchané brambory se šrotem pro prasata. Tu báááječnou bramborovou chuť jsem cítila v puse i v bříšku ještě večer, kdy jsem usínala. Děda s babičkou tedy již ten první den mohli tušit, že se mnou se tyto prázdniny nudit nebudou.
Holkovice, nejbáječnější místo mých nejrannějších prázdninových dobrodružství. Vesnice, která mi ve vzpomínkách splývá s vyprávěním babičky, s knihami Boženy Němcové a Karla Václava Raise, které mi četla skoro každý den. Vesnice plná starobylosti "Zapadlých vlastenců", vesnice o jaké se městskému dítěti ani nezdálo. Babička v mládí byla jako vystřižená z těch svých oblíbených knih. Do školy chodila bosa, jen v zimě ve vydlabaných dřeváčcích, za peníze na polévku si kupovala sešity a od pana řídícího si půjčovala knihy.
Chaloupka v Holkovicích taky byla pohádková. Byla veliká tak akorát pro jednoho dědečka, jednu babičku a jednu malou vnučku. Největší místnost (a vlastně jediná) byla sednice s opravdovou pecí, na které se dalo ležet. Za sednicí byla komůrka. Dlouhá temná nudlička bez oken, tři postele za sebou a jeden svatý obrázek na zdi. Zde byl můj pokojíček. Páchlo to tam trochu vlhkostí i plísní a naopak vonělo čerstvě vyvětranými a nadýchanými duchnamiKdyž jste vešli do chaloupky, octli jste se v síni. Byla malilinkatá. Vešla se do ní jedna moučnice a almárka. Almárka byla voňavá, plná dobrot(samozřejmě mimo chleba, mouky a té spousty důležitých a pro dítě nezajímavých věcí). Byla mi povědomá. Znala jsem jí přeci z Broučku od pana Karafiáta. A věřte, že tam pro mě vždy bylo něco na talářku. Ze síňky se po pár schůdcích sešlo do malinkaté černé kuchyně.
Vedle obytné části byl malinký chlívek a vedle něho báječná kovárna. Všude tu visely řetězy a podkovy a sposty kladiv snad všech velikostí a kleště a u zdi tomu všemu kralovaly dvě výhně. Jedna byla docela malá, její měch jsem uměla i obsluhovat, když jsem si hrála. S tou velkou jsem ani nepohnula.Vlastně jsem na obrovský měch ani nedosáhla. V kovárně samozřejmě nebyla nouze ani o různě velké kovadliny. Mlátila jsem do nich radostně kladivem, každá zněla jinak. Musela jsem být slyšet po celé vsi.To byl rambajz.Dalším mým oblíbeným místem byla půda. Krov a jeho příčné trámy skýtaly množství prolézaček, poliček na hru s panenkami a hlavně-všude byly hokejky od nejmenších po ty největší. Nevlastní bratr babičky pracoval totiž v Horažďovicích v továrně, která je vyráběla a ty vadné nosil do Holkovic léta na topení.To bylo kouzlo. A já byla taky velice kouzelná, když jsem byla v Holkovicích. Mé fajnové oblečení, ve kterém jsem z Prahy přijela, babička pro jistotu zavřela do skříně a já mohla chodit celé prázdniny za princeznu. Znamenalo to, že jsem měla triko a modré trenýrky a dvě zástěrky z konzumu. Jednu jsem měla zezadu a druhou zepředu. Chtěla jsem i jednu na hlavu, ale místo ní jsem si směla vzít babiččin šátek. Navíc mi po dlouhém škemrání a loudění babička koupila i ty nejmenší mejšláky, co v konzumu měli. Byly mi ty dřeváky veliké, ale to nevadilo. Byla jsem tenkrát ve svých očích tak moc půvabná.
Proti chaloupce byl dvorek. Byl to spíš dvoreček velký tak, že se do uličky mezi barák a hnojiště vešli možná i tři dospělí lidé. Hnojiště už dávno v té době nebylo ovšem hnojištěm, byl to záhon řeřich, které si tam pěstoval strejda Vláďa z Horažďovic. Vozil hokejky a odvážel si řeřichová semínka. Ty jsem sbírala já. Ráda jsem ty bachraté zelené bobule vylamovala a schovávala, protože strejdu |Vláďu jsem taky měla moc ráda. A řeřichy budou navždy mou oblíbenou květinou.
Vedle hnojiště byla krásná starodávná dřevěná latrína i se srdcem vyřezaným ve dveřích. Když jsem na ní trůnila, docela jsem se bála aut, co se hned za mými zády stáčely do nepřehledné zatáčky. Díky této zatáčce nemohla stát kolem dvorku normální zeď. Byla poskládaná z cihel a záhy bylo každému jasné proč. Když auto nevybralo zatáčku, když se dvě auta v zatáčce vyhýbala....pak jsme zkrátka jen zase zpátky poskládali ty cihly na sebe a zeď byla opravená. Co pamatuju, nikdy se nikdo nezranil. Možná to byl hodně dobrý nápad a užitečný pro všechny strany.
Hned po zabydlení jsem si v Holkovicích začala kolem prstu otáčet sousedy. Dařilo se mi to. Byla jsem malý, blonďatý, modrooký a baculatý rozumbrada. Milovaly mě zejména babičky. Celé dny jsem trávila na návštěvách. Hned naproti přes silnici bydleli Bartíkojc. Česky by se řeklo Bartíkovi, ale tam se tak úplně správně nemluvilo. Bártíkojc měli druhý největší statek ve vsi a syna Frantu. Franta byl veliký, krásný a byl traktorista. Vyviolila jsem si ho za manžela a počala jsem si ho hlídat. Jak jsem ho zahlédla, už mě nesetřásl. Bylo mu souzeno mít mě v patách celé dva měsíce v roce.
Druhou mou obětí byli sousedi hned vedle naší chalupy. Vávrojc měli ten největší statek v Holkovicích. Měli krávu Stračenu, koně, ovce. berana, kozu, kachny, husy, krocana, slepice a kohouta. Samozřejmě i spousty králíků a holuby. Krocan, kohout, beran a koza-ti byli asi nejzlejší ze všech. Vávrojc měli ještě něco, co bylo nejzajímavější. Měli starou paní Vávrojc, která chodila úplně do pravého úhlu ohnutá a vážně někdy měla na zádech kočku. Tak ta se mi líbila. pořád jsem na ní loudila přiznání, že je čarodějnice. Mohla jsem si s ní povídat moc hezky, protože jsem jí viděla do očí. Taky jsem zkoušela pár dní chodi jako ona, ale bylo to velice namáhavé. Nejvíc mi v hlavě ležela jedna záhada. Jak asi si babí Vavrojc lehá do postele a jsk spí? Jednou mi to ukázala. Světe div se! Lehla si a ležela úplně narovnaná. To bylo překvapení. Dodnes se stydím za to, že jsem si tenkrát moc přála, aby se moje babička taky tak krásně ohnula a aby jí to zůstalo.
U Vávrojc jsem tedy také byla denním hostem. Chodila jsem pást na draha jejich Stračenu. Ne že by Stračena nebyla schopná chodit sama. Byla. Ale já měla pocit, že jí vodím. Jenže samostatná Stračka nechtěla chodit na obecní draha, ale na družstevníé kapustu. Jednou mi zas zalezla do kapusty a hned se k nám hnal nějaký družstevník a křičel tak hrozně, že se ho flegmatická Stračena lekla a dala se na útěk. Proč jsem si myslela, že musím držet pevně její řetěz, co byl vodítkem, to nevím, ale ostrouhala mě pořádně o silnici. Dlouho jsem pak k Vávrojc nemohla, protože slepice moc bavily mé strupy.
Že tomu nevěříte? Dnes se tomu taky usmívám. Dávno jsem vyrostla z pohádkového světa fantazie. Sice mi spousta snů a představ zůstala, ale pro realitu běžného života na ně nemám dostatek času.
Jako dítě jsem vždy žila jednou nohou ve světě, do kterého nemohl nikdo vidět. A ve velmi příhodných okamžicích jsem do té říše snů vstoupila oběma nohama a o tom je i tohle povídání.
Byla jsem s tatínkovými rodiči v létě na chalupě v Holkovicích a děda Karel si mohl mou bujnou fantazii zakusit na vlastní dospělácké kůži. Nejen, že si mohl vychutnat totální nespolehlivost zasněného dítěte, ale musel i hodně dlouho polykat ostudu, která z toho vznikla. Nakonec ale své milované vnučce odpustil a dokonce se tomu i smál. S odstupem dlouhých let musím uznat, že byl frajer a gentleman.
Právě dozrávaly švestky. pokud vím, děda Karel švestky miloval a babička měla vždy na zimu spoustu švestkových kompotů. Není tedy divu, že to léto nenechalo dědu chladným, že nadůroda švestek na stromech kolem silnice hrozí opadáním a tolik dobroty příjde vniveč. Nutno říct, že opracdu nikoho ta modrá spoušť nezajímala. Snad to bylo tím, že v Holkovicích se nepálila slivovice, jako na Moravě....nevím. Pravdou je, že česání obecních švestek u silnic bylo v té době chápáno jako pych a babička lamentovala, že jí všichni v okolí znají a že by měla z odtudy kabát. Děda nakonec musel rukoudáním slíbit, že se jich ani nedotkne. Slíbil, ale druhý den časně ráno mě mlčky sbalil a šli jsme na procházku. Šli jsme za ves, silnicí podél louky. Cesta to byla dlouhá a já se začala nudit. Kam a proč jdeme mě vůbec nezajímalo. Moje fantazie byla vždy připravena mě z nudy vysvobodit a tak jsem se náhle stala zakletou princeznou, která musí pást voly.
Asi po kilometru děda zastavil a dal mi instrukce, že musím hlídat silnici a kdyby jelo auto, mám mu to hned hlásit. Silnice v těch místech byla na obě strany dlouhá a tpřehledná. Poté děda vylezl na strom, vyndal látkové tašky z kapes a začal je hbitě plnit švestkami. Babička to zakázala, děda slíbil, že na ně ani nesahne, ale znal babičku dobře a věděl, že natrhané švestky nevyhodí. Byla to generace z války a uměli šetřit. Děda česal už druhý strom a žádné auto nejelo a já se pomalinku začínala strašlivě nudit. Jak jsem tam stála v tom ranním slunci, najednou jsem zas byla tou zakletou princeznou. Voli se rozutekli po louce a já je jako ve snách začala shánět s proutkem v ruce dohromady. Děda byl zaměstnán švestkami a tak si nevšiml, že nejsem na stráži, ale že běhám jako blázen po louce a mávám klackem a brblám si cosi. Já zas nemohla vidět to auto, které se po silnici blížilo. První auto které projelo a v něm fotograf a novináři z místních novin a mapovali úrodu. Děda je zaslechl i bez mého varování, ale pozdě. Chtěl se tedy rychle schovat v koruně stromu, pod nohama se mu ale v ten okamžik zlomila větev. Zůstal viset kousek nad zemí a při tom prudkém pohybu se mu rozeply kšandy. Auto pouze přibrzdilo a fotograf vyfotil visejícího pytláka s kalhotami spadlými ke kotníkům. Článek ,k pobavení celé vesnice , vyšel i s fotkou již druhý den. Domů z lupu jsem tenkrát hnala voly velice rychle, protože mě zase hnal dost rozzuřený děda. Babička se tomu smála tak, až si sedla do škopku s vodou na nádobí. Děda se zavřel v sednici a bouchal vším, co mu přišlo pod ruku. A to bylo naposled, co jsem pásla voly.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
