Halloween je za dveřmi

Je večer. Pouliční lampy dnes svítí jen malinko. Dívka jde ulicí. Je nesmělá a bojí se. Není se čemu divit. Je 31. října. Dnes je noc Halloweenská. Dnes prý vylézají mrtví z hrobů. Dnes se budí všichni, mimo tenhle svět. Trochu děsivá představa, ale ona se nedá! Jde dál.

            U každého domku ve vesnici svítí malá lampička. Je to vlastně jen rozřezaná

a vykutaná dýně se svíčkou uvnitř. A do ulice svítí usmívá či mrčí se tvář vyřezaná v zelenině. Ubohé, ale přitom tak milé…

            Pochází celou ulicí, přechází na křižovatce doleva a opět doleva a pak chvíli rovně… A přichází ke svému cílu. Je tady. Vítr zafouká. Její vlasy se dávají do pohybu. Vítr přivane nějaký puch. Přepadá ji chlad. A přesto je tu krásný pocit. Pocit odpuštění, vysvobození

a nový obzor…

            Vstupuje za bránu hřbitova. Nemohla sem jít ve dne. To by ji rušilo až moc lidí.

Na Dušičky je tu vždy „narváno“. Všichni si z ničeho nic vzpomenou na krásné časy, kdy nás na planetě bylo víc. Připomínají si ty časy, kdy rodina seděla pospolu u nedělní večeře. Chtějí si vzpomenout na krásné chvíle ve společnosti blízkých. Vzpomenou si na chvíle, které už se nikdy nevrátí. U hrobů se scházejí malí, velcí, mladí i starší, a všichni vzpomínají. Uklízí hroby a zdobí je věnci a květinami. Poté zapálí svíčky a jdou domů. Nápisy, data a jména jsou ohmatanější než obvykle. Většina náhrobků je zkropená slzami. Hřbitov rozkvétá… Jak depresivní. Proč zrovna toto místo musí rozkvétat? Fuj…

Bere za mohutnou kliku u brány hřbitova. Vidí, kterak svítí měsíc. Nic víc nesvítí. Jen světýlka z vesnice se míhají v dáli. Pouliční světla skončila už dávno. Za branou je vidět, že některých hrobech svítí plamínky svíček. Je tu klid. Je ticho, skoro až mrtvolné. Žádní chmurnící pozůstalí, ani brečící důchodkyně. Dokonce si tu ani nehrají děti, jako ve většinu všedních dní. Všichni už jsou doma a snad večeří, nebo už spí…? Nikdo si nevzpomene na své bližní, nikdo nebdí nad jejich věčným spánkem. V noci se normální lidé bojí chodit po hřbitovech. Ale ona ne.            

Dochází ke hrobu. Jako jediný zatím neupravený. Mezi přezdobenými hroby plnými květin, které v místních podmínkách již zvadly, a taky se spoustou svítících i vyhaslých svíček, tento hrob vypadá až příliš zapomenutě.

Ona pokleká vedle náhrobku, který je zanesen listím. Tiše spouští modlitbu k Bohu. Chvíli jen klečí se sepjatýma rukama na hrudi. Ani nevnímá, že vychází první hvězdy. Pořád vyslovuje ty známá a jí tolik blízká slova modlitby. S posledním „AMEN..“ zavírá oči. Tiskne dlaně k sobě. Tep se jí zrychluje. Ruce se jí třesou. Dech dostává vyšší teplotu. Všechno se zrychluje. I mraky na obloze se sunou rychleji. I vítr zesílil. Jen hvězdy svítí pořád stejně krásně a romanticky…

Zvedá se. Začíná se otřásat zimou. Ale k půlnoci je ještě daleko. Noc bude dlouhá. Času je dost. Ale ta zima není ani trochu příjemná. Dlaní opatrně odstraňuje z náhrobku žluté spadané listí. Poté rukávem odmete pavučiny z fotografie a kříže. Fotografii pohladí a políbí. Jo… Sfoukne prach z vyrytého písma. Celý náhrobek pečlivě oškrábe nehty. Je zanesený až hrůza. Tak dlouho tu nebyla. Vzpomínky ani svědomí jí to nikdy nedovolili…

Čas plyne jako mraky na obloze, které pomalu ale jistě zakrývají hvězdy.Ty malé svítící tečky se schovávají. Souhvězdí mizí za souhvězdím. Vítr pořád vane dál. A hrob se již dostává do solidního stavu. Vypadá udržovaně. Nikdo by asi neřekl, že tu již 5 let nikdo nebyl. A přesto je to realita…

Půlnoc se pomalu blíží. Dívku popadá strach. Ale čeká na nemožné. Čeká vůbec na něco? A na co? Proč je tolik naivní… Zapaluje svíčky. A tu už v malém kostelíku u hřbitova odbíjí půl dvanácté. Čeká ji ještě půlhodina posledního říjnového dne, kterou bude muset přežít pro nemožné… Těch třicet minut strávené ve tmě, tichu, samotě, depresi a strachu. Ale stojí jí to za to… Vždyť zase uvidí toho člověka, kterého…ach… A všechno mu bude moci vysvětlit.  A třeba se vše vrátí, třeba pochopí a snad i odpustí…

Vítr fouká stále a neúprosně. Hvězdy zmizely do jedné i s měsícem. Ale ona čeká a stále celým svým tělem chrání plamínek svíčky a s ním si drží i naději, že třeba…

Tep stále zvyšuje frekvence. Dýchá rychleji než obvykle, mnohem rychleji! Dech se jí mění v drobné kapky. Ruce se jí třesou. Oči chytají zděšený výraz. Atmosféra houstne. Vítr sílí. A mraky se opět dávají do pohybu. Hvězdy se opět ukazují. I měsíc se objevuje na nebi a přelévá krajinu stříbrným světlem. Když vtom…

Hodiny na kostelíku se hnuly. Bylo to tak hlasité, jako nikdy předtím. Dýchly do hřbitova trochu pohybu a zvuku. Přestřihly veškerá očekávání, zvýšily deprese a zlomily naděje… Když vtom se hnulo i něco víc. Hřbitovem se nese šílené vrzání a skřípání. Něco, nebo snad někdo, bouchá pěstí. Vítr se zastavil, ale svíčka zhasla docela. Co to? Ach ne… Proč sem vůbec chodila? Na co to vlastně čekala? Co si představovala? Na co myslela? Dívka křičí do tmy… V jejím hlase se tříští deprese s naprostým zoufalstvím. Hals se rozbíjí a sype se po cizích náhrobcích. Koho se tu dovolá? Kdo ji uslyší? Kolik je bláznů, co by šli náhodou kolem hřbitova přesně o půlnoci Halloweenské? … Kdo by byl tak zoufalý…

… Začíná ráno. Vychází podzimní slunce. Dnes je prvního listopadu. Listí ze stromů je již všude okolo spadané. Na hřbitově je stále to mrtvolné ticho. Vítr se prohání po náhrobcích. Dopoledne přijde vrátný opět na hřbitov, aby uklidil, co nezbední truchlící ztropili o Halloweenu. Prochází mezi hroby, sbírá vylitý vosk a vyhazuje uvadnuté květiny. Prochází celým areálem, když vtom se mu zastaví krev v žilách. Zamžiká, zamrká a promne si oči. Snad je to jen sen. Třeba ještě spí. Třeba se ještě pořád drží v duchu Halloweenských hrátek. Ale to, co vidí, je skutečnost. Úplně na konci hřbitova na předposledním náhrobku leží dvě těla vedle sebe. Leží v těsném objetí, však bez pohybu. „Tak že by ty pověry byly pravdivé? Že by mrtví opravdu vycházeli z hrobů o noci Halloweenské?“ Přijde k nim blíž, přičemž dívka zamžourá do pondělního rána a zeptá se vrátného: „Nevíte náhodou, kolik je hodin? A co je dneska vlastně za den?“ Vtom se pohne i mladík, zavrtí se, pevně stiskne dívčino tělo a na tváři se mu objeví nepopsatelně krásný úsměv…