Fénix

            Zajímalo by mě, zda je dnešní stav lidstva na Zemi jediným možným stavem, který mohl nastat. Zda-li vůbec lidstvo muselo nutně nastat. Podíváme-li se na dějiny života na Zemi, jen těžko se ubránit pocitu, že to vše, včetně vzniku člověka jakožto prvního inteligentního pozorovatele, bylo produktem náhody. Že totiž evoluce nemá žádný směr.

            Včera jsem se tak zamyslel nad svým životem a uvědomil jsem si zajímavou souvislost – vypadá až banálně. Vždy, když bylo třeba, mi byla udělena skvělá „lekce“. Co mám na myslí tou lekcí? Jednoduše nakládačku a to opravdu ve „fyzickém“ slova smyslu. Prostě někdo přišel, a dal mí pořádnou ránu…to si už člověk zapamatuje! Důvod však často pochopí až mnohem později, teprve ve vhodném momentě, který mu vytváří dostatečný nadhled. Já snad můžu říci, že střední cesta byla tím směrem, kterým jsem byl jaksi „tlačen“… Tedy – po zásluze byl tímto radikálním způsobem odměněn jak můj vzrůstající narcismus, tak jeho negace – slepá smířlivost a mírumilovnost.

            Co je tedy evoluce? Zde jeden zajímavý postřeh. Všiml jsem si, jak obrovský důraz dává dnešní věda na vývoj vnější „živé“ schránky. Tedy, ne že bych ho chtěl zcela popírat, ovšem napadá mě, zda je toto opravdu tou esenciální záležitostí, která evoluci charakterizuje. Je tento úzký materialistický průzor něčím daným, respektive daným omezením přírodovědných oborů? A pokud ano, jedná se o holistické poznání skutečnosti, které lze vytrhnout z kontextu ostatních lidských disciplín? Mám dojem, že pouze biologie či psychologie sami o sobě nám toho o lidské bytosti jako takové příliš neřeknou…

            Co když je tedy evoluce zajímavým procesem vazby materiálního na nemateriální a jejich vzájemné reciprocity? Co když je dokonce mnohem podstatnějším hybatelem jejího průběhu něco, co zpětně nelze pozorovat přímo, avšak přesto se tak silně projevuje? Co když je evoluce pouhým přizpůsobováním se vnější schránky vývoji a působení něčeho, co ji samotnou přesahuje – vývoji „duše“ či „Ducha“?

            Země je otevřený biotický systém, ve kterém zcela neplatí druhý termodynamický zákon. Zakladatel kybernetiky Norbert Wiener identifikoval takové otevřené systémy a ukázal, že narozdíl od uzavřených mají tendenci k poklesu entropie, tedy vzrůstu organizovanosti. Přenos informace (ať již geneticky či memeticky), která je v této perspektivě určitým garantem kontinuity, však nevysvětluje vše. Kde se vzala informace prvotní? Nechme nyní tuto křesťanskou otázku stranou a pojďme dále.

            Nesmíme zapomenout, že v životě nejde jen o předávání informací, nýbrž i o jejich přijímání. Schopnost přijímat informace je u dospělého člověka zřetelně lépe vyvinutá než u dítěte… Ne, nyní bych tuto větu nejraději smazal, ale v jistém smyslu jistě platí. Doufám, že mi rozumíte. Tedy, polský ekofilosof Henryk Skolimowski tvrdí, že evoluce je procesem rozvoje vnímavosti. I bakterie musí být částečně schopna vnímání (ačkoliv její schopnost reagovat je přirozeně značně omezena), jinak by nemohla existovat. Rozvoj vnímavosti vůči širšímu spektru vjemů a memů pak umožňuje nejdříve poznání světa, a poté – poznání sebe sama.

            Je zvláštní se podívat na podstatu odlišnosti člověka od zvířete z hlediska vývoje jeho vůle ke společnému sdružování. Mám pocit, že toto není právě interpretační pole teorie přirozeného výběru… Zdá se totiž, že lidská vysoce sebereflektivní schopnost vedla k rozvoji něčeho, co můžeme označit jako soucit. Rozvoj soucitu a solidarity je opravdovou podstatou rozšiřování kruhu soubytí od tlupy přes kmen, stát, lidstvo, Zemi až k universu. Pokus o interpretaci tohoto rozšiřování kruhů racionálně (utilitaristicky) vidím někde na antropocentrickém stupni.

            Ze současné perspektivy se zdá již zřejmé, že kromě určitých specifických křesťanských idejí jako je lineární čas či dualistické a racionální myšlení, to byl až zrod myšlenky občanství za francouzské revoluce, který umožnil radikální rozvoj lidského intelektu. Nesmíme však také zapomínat na bohaté materiální podhoubí k tomuto rozvoji dané exploatací kolonizovaných oblastí, kde idea neomezeného pokroku a osobního zisku ještě zněla jako čiré bláznovství. Ostatně, našim evropským předkům ještě před dvěma stoletími by asi také jinak nezněla.

            Zajímavá mi zde přijde souhra okolností, která vedla ke stavu, ve kterém se v současnosti lidstvo nachází. Renesanční a osvícenský obrat k jedinci, individuu, šel ruku v ruce s pozitivistickým odmítnutím náboženství, ve kterém byl člověk i se svou individualitou naprosto marginalizován. Pozitivismus a satanismus nebyly nic jiného než projev odporu k této marginalizaci lidského jedince a k důrazu na kolektiv. Důraz byl tedy přesunut na jedince, ovšem – idea transcendentního byla zachována! Pozitivistický mýtus objektivitity badatele jakožto božského oka v transcendentní pozici přetrvává dodnes. Docela jasně v něm pozoruji křesťanský prvek racionalizace a dualismu subjekt (badatel, Bůh) – objekt (pozorovaný jev). Ale co s tím novým egocentrismem, který individuum člověka dosadil na post Boha a jenž ve svých důsledcích vede až k nezměrnému antropocentrismu a ekologické krizi? Ne, Kristus jistě nebyl egocentrikem. Ale církev by bez zápasu o moc ztratila svůj vliv na směřování světa…

            A tak se asi stalo, že v Evropě byl mýtus člověka-Boha podpořen až transcendentním vědeckotechnickým pokrokem umožněným koloniální expanzí, soutěživým duchem kapitalismu a sociálně-darwinistickou rasistickou antropologií. Nyní lze již jasně vidět, že přehnaný důraz na individuální aspekt lidství, potřebu soutěživosti a neomezeného pokroku se inherentně váže na materialismus, který lidství radikálně redukuje. Člověk tedy vyvinul neuvěřitelně vyspělé technologie umožňující informační revoluci a globalizaci světa takovou rychlostí jen díky tomuto jednostrannému důrazu na agresivní individualistický aspekt yang. Jako by tedy přestal využívat svůj hlavní potenciál, jímž se začal v průběhu evoluce od zvířat odlišovat – soucit.

            Další zajímavou záležitostí je, že dnešní člověk tento stav takto naprosto nereflektuje. Důvodů je, myslím, mnoho. Za prvé, je to všeobecná tendence k racionalizaci všeho. Můžete prosadit jakoukoliv dobře argumentovanou záležitost. Jakkoli je pro zdravý rozum myšlenka importu demokracie do blízkovýchodní země v řádu několika let nepřijatelná, její dobrá racionalizace je schopná přesvědčit masy. Zde máme druhou příčinu – mediální propagandu. Jejím dobrým příkladem je současná „debata“ ohledně radaru v Brdech. Nezapomeňme však na hlavní cíl médií v mcdonaldizované společnosti – vyvolávat v lidech nespokojenost a tak stimulovat umělé potřeby. Ano, aniž by média plnila tuto funkci, naše společnost by tak, jak je v současnosti nastavená (materiálně orientovaná), nemohla existovat. Za třetí si myslím, že lidé v srdci tuší pravdu. Ovšem nenaslouchají z prostého důvodu. Pokud by totiž nepodporovali lež, znamenalo by to nemožnost udržení „standardní“ životní úrovně, tedy potřebu radikální změny, kterou nikdo nechce.

            Nedávno mě inspiroval kamarád při rozhovoru o environmentálních názorech našeho pana prezidenta. Řekl: „Ale on musí mít pravdu…“ Nejdřív jsem nechápal. Ale vzápětí se mi dostalo vysvětlení. Václav Klaus jako ekonom přeci musí mít pravdu, aby umírnil paniku a zabránil tím hlavnímu důsledku paniky – růstu cen, tedy ekonomickým problémům. Smutnou pravdou tedy je, že lidé dnes chtějí být klamáni. Raději zůstanou v sametové nevědomosti matrixu, ačkoliv je pro ně vězením. Jak všichni víme, probuzení totiž vůbec nebývá příjemné…

            Zde však jeden postřeh. Byl jednou jeden člověk. Žil v neoliberální společnosti jedenadvacátého století. Pracoval do úmoru, aby si mohl pořídit co nejvíc materiálních statků tak, jak po něm společnost požadovala. Až jednou vážně onemocněl z přepracování. A již nikdy nemohl ve své práci pokračovat…

            Tedy, nemyslím, že by bylo dobré zcela ignorovat určitou autoregulační schopnost systémů. Tao nám říká, že každý extrém má tendenci proměnit se ve svůj protiklad. Jednoduše řečeno, naše na materiální pokrok jednostranně zaměřená společnost má v sobě pravděpodobně již zárodek vlastního zániku. Tolik po logické úvaze. Jacques Derrida mluvil o autoimunizaci, tendenci systému k odstraňování své vlastní imunity. V tomto kontextu můžeme mluvit o ztrátě imunity lidského systému vzhledem k antropocentrické dichotomii s přírodou, která je chápána stále jako něco mimo lidskou civilizaci. Snad dělba práce a globální industrializace přispěly k tomuto odcizení, které již nereflektuje lidskou prazákladní závislost na Matce Zemi i celém biotickém společenství. Současnou ekologii, jež se nám tuto závislost pokouší připomínat, můžeme vnímat jako oživení starých náboženských představ – tedy jako nezbytné znovuzbožštění přírody.

            Pokud člověk dojde ve svém uvědomování až sem, může začít hledat alternativu. Tedy, pokud nepropadne depresi. Existuje politická alternativa? Takovou alternativou chtěl být i komunismus. Komunismus byl reakcí na soutěživý kapitalismus a návratem ke křesťanskému kolektivistickému idealismu. Současný neoliberalismus je v podstatě také druh idealismu („do ekonomiky a společnosti bude stát zasahovat co nejméně a oni se již sami nějak srovnají“), ovšem individualistického. Neoliberalismus však ke svému prosazení potřebuje vojenské prostředky většinou jen v mimozápadních zemích, protože svou podporou lidského ega u něj přirozeně nachází podporu. Stačí mu jen mediální propaganda, která dává lidem iluzi svobody. Oni však ve skutečnosti svobodní nejsou, o individualitě nemluvě.

            Skutečná proměna společnosti musí přijít odzdola. Každý člověk si musí vytvořit své vlastní náboženství. Je třeba znovu správně uchopit vztah individuálního a kolektivního. Jen ztracená rovnováha prvku soutěživosti a spolupráce může vytvářet harmonický řád.

            Zde bych rád zmínil důležitou věc. Existuje základní rozdíl mezi imaginativní a racionální stránkou lidství. Totiž takový – imaginativní na rozdíl od racionálního nemá hranice. Vůle může být nekonečná, avšak rozum nikoliv. Zdá se, že rozumu zde můžeme být srdečně vděční za vytvoření cesty k jeho vlastnímu překročení. Možná v tom se nachází jeho hlavní smysl, tedy přivedení lidstva na vyšší stupeň. Rozklad světového rozumu i společnosti na něm založené nebude rozkladem bezsmyslným. Smyslem každého rozkladu je totiž transformace.

            William Blake to vyjadřuje svým okřídleným citátem: „Cesta krajnosti vede do paláce moudrosti.“ Možná, že lidstvo samo sebe zahubí, aby mohlo znovu vzejít z prachu země tak jako bájný pták Fénix. Člověk musí ochutnat ze Stromu poznání, aby pochopil, že poznání, které nabízí, je pouhou iluzí vedoucí k sebedestrukci.