Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
To se muselo stát zrovna mně… Moje BMW vypovědělo poslušnost zrovna uprostřed noci. Měsíc nesvítil, zacloněn zlověstnými mraky a byla tma jako v pytli. Vítr divoce lomcoval otevřeným víkem karosérie a já, vyzbrojen jenom chabým plamínkem zapalovače Zippo, jsem se marně snažil přijít na závadu. Všechno marné, motor ani neškytl. Zlostně jsem zaklel, rezignovaně zabouchl dveře a vydal se pěšky do černé noci.
Blížila se půlnoc a už se pořádně ochladilo. Ledový vítr mnou cloumal a přinesl první velké kapky deště. Pak se roztrhlo nebe a spustil se liják, jaký léta nepamatuju. Provazy deště mne neúprosně bičovaly a v otevřené krajině se nebylo kam schovat. V mžiku jsem byl promoklý na kůži a zrychlil jsem krok. Nikde ani živáčka. Ohlédnu se a v dáli vidím světla, jak se blíží ke mně. Konečně spása! Do nejbližší osady je to ještě pořádný kus cesty a aspoň tam dojedu v suchu. Ale co to? Světla auta se blížila nějak nezvykle pomalu. To je divné, myslím si, ale podle reflektorů to auto určitě je. Ale proč jede tak strašidelně pomalu? Ustoupil jsem na krajnici a čekal. Byl to nějaký starý černý vůz. Když zastavil vedle mne, chvatně jsem nastoupil. Chtěl jsem řidiči poděkovat a koukám jako blázen - za volantem nikdo nesedí! Polilo mne horko a děs. Pro Krista, fantóm noci! Než jsem stačil zareagovat, vůz se dal do pohybu. A zase tak pomaloučku, jako prve. Podíval jsem se na hodinky a byla právě půlnoc. Hodina duchů. Seděl jsem jako zařezaný, vyděšený k smrti a strachy jsem se nemohl ani pohnout. Pak jsem se vzpamatoval, prudce jsem otevřel dveře a vyskočil ven do deště. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal, co mi síly stačily. Bože můj, rychle pryč!
Do nejbližší osady jsem v hustém lijáku doběhl na pokraji svých sil. V hospodě se ještě svítilo. Musel jsem mít asi dost šílený výraz, protože posledních pár hostů se na mne dívalo jako na zjevení. Sotva jsem popadal dech. Poručil jsem si dvojitou skotskou a vyprávěl jim, co jsem právě zažil. Všichni z toho byli úplne hotoví, obdivovali mne i litovali. Vtom se otevřely dveře a vešli dva udýchaní chlapi, voda z nich jen crčela. Poručili si grog a rozhlédli se kolem. Pak jeden z nich ukázal prstem na mně a říká tomu druhému: „Hele vole, to je ten kretén, co si naskočil, když jsme tlačili."
Tohle je teda hodně fousatej vtip, dostal jsem to během posledních asi osmi let několikrát majlem a visí to snad na všech stránkách, kde se shromažďujou vtipy, ale musím uznat, že ten vtip je slušně převyprávěnej. V každým případě si myslím, že bys měl radši psát svoje vlastní náměty, protože vyprávět umíš dobře. Tohle mi přijde zbytečný, taková vlastně ztráta času.
jj, pointa super...dost to připomíná tu městskou legendu "přízračný stopař" co o ní psal A.C.Clarke :o) ...a určitě bude zmíněna i v černé sanitce od Petra janečka :o)
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
