ESEMESKA

   Poklidnou atmosféru toho večera narušilo táhlé zvonění na domovní zvonek. Sedíme  s Petrem v dobrém rozmaru u zpola vypité láhve dobrého červeného a ani jednomu se nechce  jít otevřít.

     „Ty někoho čekáš?“  naťuknu Petra, spíš ve snaze zvednout ho z křesla, než že bych opravdu chtěla znát odpověď.

     „A ty?“ evidentně se nemá k tomu se hnout.

     Zvonění se ozvalo znovu, tentokrát ještě naléhavěji. Připadá mi, že se dotyčný opřel o zvonek a čeká, kdy nám dojde trpělivost.

     „Ježišmarjá, Jiřka!“ doteklo mi najednou. „Já na ni úplně zapomněla! Slíbila, že sem večer skočí pro ty podklady!“

     Vymrštila jsem se a začala horečně hledat hnědé desky, co se tu celé odpoledne válely a překážely. Kam jsem je jen mohla dát?

     „Tak vidíš, že je to pro tebe,“ triumfuje můj miláček a dál se labužnicky rozvaluje s nohama ležérně přehozenýma přes okraj stolku. Hlavně, že nemusí vyvíjet žádnou aktivitu.

     Desky jsem našla zastrčené za mikrovlnkou. Popadnu je a řítím se ke dveřím. Už skoro sahám po klice, když zvonek spustí potřetí. Do jeho naléhavého řinčení jakoby z dálky uslyším známé pípnutí svého mobilu. Nechala jsem ho položený v obýváku na skříňce a měla jsem zato, že jsem ho vypnula jako vždycky. Poslední dobou si to hlídám, nepotřebuju, aby mě naháněl někdo z práce nebo nedej bože máma s nějakou neodkladnou novinou o vzdáleném příbuzenstvu. Kromě toho mám teď už nějaký ten pátek o důvod navíc nenechávat ten krám zapnutý, když je Petr doma. Nechci riskovat, že mi pípne esemeska v nevhodnou dobu. Jako třeba teď. Ještě mi stačí blesknout hlavou, že už se pro ten zpropadený mobil nestačím vrátit a nechávat ho s Petrem a nepřečtenou zprávou o samotě je proklatě nebezpečné. Podám Jiřině ty podklady a letím zpátky! S trhnutím otevírám dveře a natahuju ruku s deskama.

     „Ahoj!“

     „Dobrý večer!“ tak tohle rozhodně není Jiřka. Sousedku z druhého mi teď byl opravdu čert dlužnej.

     „Promiňte, čekala jsem kamarádku,“ vykoktám ze sebe a ruku s papírama mimoděk schovávám za zády.

     „No nechci rušit, já jen esli ste nezapomněla na domovní schůzi, je zejtra vod půl vosmý dóle v kočárkárně a je móc důležitý, abysme tam byli všichni, teda jako z každýho bytu aspoň někdo, žejo, však víte, budou se tam řešit ty nový vokna a ták, prostě se to musí dát do kupy, co zaplatíme my a co družstvo, žejo, musí se to vodsouhlasit, tak aby nás tam na to bylo dost, teda jako na ten souhlas, žejo, abysme to teda jako uzavřeli, tak vám to chci rači připomenout, dyž je to tak důležitý, já vás totiž už dlouho na žádný schůzi neviděla, tak abyste vopravdu přišli, žejo, tak si myslim…“ spustila vodopád slov a já věděla, že je to v háji, téhle babiny se hned tak nezbavím.

     No, nechám ji vymluvit, nic jiného se dělat nedá. Hlavně ji nesmím pustit přes práh, jinak u nás zahnízdí. Tělem zatarasím pootevřené dveře, nasadím výraz naprostého soustředění, standardní úsměv a vypínám příjem.

     Hlavně aby Petra nenapadlo prolustrovat ten mobil, mohlo by ho čekat nemilé překvapení. Jurášek sice ví, že mi nemá večer psát, ale on to, zlatíčko, stejně nikdy nevydrží. A ty jeho esemesky se tak krásně čtou. Většinou na chviličku zapnu mobil, když je Péťa v koupelně a v rychlosti si „vyřídím poštu“. Přečtu si to krátké vyznáníčko, takové pohlazení před spaním. Můžu já za to, že jsem tohohle prima kluka potkala až teď, když jsem už tři roky takzvaně šťastně vdaná? Petra podvádím v podstatě proti svému přesvědčení. Vždyť jsem si ho brala z lásky a nedá se říct, že bych k němu nic necítila. Já ho mám pořád ráda, jen mi ten náš vztah nějak zevšedněl, je to pořád stejné, šedé, bez nápadu a bez vzrušení. Chybí mi to zběsilé bušení srdce, to těšení se na jeho úsměv, ty zvlhlé dlaně a rozechvělé blažené toužení. To s Jiříčkem je to jiné. Jen pomyšlení na něj mi dokáže rozvibrovat každou žilku v těle a představa jeho nenechavých rukou spolehlivě nastartuje povědomé šimrání v podbřišku..

     Je nový, neokoukaný, přece bys kvůli němu nezkazila všechno to pěkné, co máš doma, nabádá mě mé svědomí a já vím, že má pravdu, že i tohle pobláznění odezní, že vyšumí jako všechny před ním. Po pár týdnech přejde mravenčení kolem žaludku, opustí mě přiblblé úsměvy a zírání do nikam, všechno bude zase jako dřív, mám domov, manžela a jsem zase nohama na zemi. Ale teď, teď si to užívám, tenhle zjitřený stav zamilovanosti prostě zbožňuju, nemůžu bez něj existovat, pomáhá mi přenést se přes všechny nespravedlnosti života, přes všechny problémy a intriky v práci i přes drobné neshody doma. Uvědomuju si, že Petra mám ráda tou solidní, dlouhotrvající láskou a přes všechny ty mé krátkodobé úlety bych ho nedokázala opustit. Jen prostě čekám od života ještě trochu rozptýlení, trochu jásavého štěstí, ale Petrovi bych rozhodně nechtěla ublížit.

     Zase mě chytá panika při pomyšlení na opuštěný mobil v obýváku. Nebylo by to poprvé, co by ho Petr jen tak cvičně projel. Proto všechny nebezpečné esemesky okamžitě mažu, i když mi to drásá srdce. Nejradši bych si je nechala, vyvolávala si je z hloubi telefonu na pomoc, když mi je bídně, kolíbala se jimi a natírala si je na rány jako hojivý balzám. Co mi kdo může, když mě někdo dokáže takhle milovat? Místo toho je nemilosrdně sprovodím ze světa, sotva na mě jednou bliknou. I to stačí k tomu, abych si je dokonale zapamatovala a pak je vytahuju z paměti jako růžová psaníčka, přehrávám si obsah těch zpráviček, hřeju se v paprscích té lásky a sním.

     „…tak vopravdu nezapomeňte, v půl vosmý!“ nabádá mě sousedka a já snaživě kývnu, že samozřejmě, budu tam včas, i když vím, že zítra v půl osmé budu nejspíš ještě na školení, ze kterého se nedá vyvlíknout. Hlavně ať ta babina už táhne k čertu!

     „A eště sem vám chtěla říct, teda nic ve zlým, žejo, ale dyž už sem tady,“ sousedka ztiší hlas a důvěrně se ke mně naklání, „že jak ste posledně vytírala chodbu, žejo, tak to nebylo moc, no jak bych to řekla, nebylo to moc, nooo, důkladný… Jak řikám, nic ve zlým, žejo, ale lidi v baráku si toho taky všimli, že ste tomu moc nedala. Tedle barák si potrpí na pořádek, žejo, tady žádnej svinčík nechceme, dyby to každej jen tak slíznul, jak by to tady za chvíli vypadalo, žejo. Jak řikám, nic ve zlým…“ mele dál pantem ta hydra a já opět vypínám příjem. Tohle bude na dalších deset minut, zoufám si. A ten mobil tam leží jen tak, na dosah ruky, kterou bych teď radši viděla useknutou nad loktem, než aby se ho dotkla.

     Třeba mi psal někdo úplně jiný, utěšuju se. Je to určitě zbytečná panika, nejspíš mi jen psala Jiřka, že jí do toho něco vlezlo a pro ty podklady si nemůže přijít. Vzpomněla jsem si na desky, co pořád ještě schovávám za zády. Vytahuju je jako zbraň a zuřivě s nimi zašermuju.

     „To je dobře, že mi to říkáte, paní Vondráčková, já se příště určitě polepším,“ předu snaživě, „ale nezlobte se, já ještě mám něco důležitého… Tak zítra v půl osmé nashledanou!“ vycením zuby v oslnivém úsměvu a zabouchnu té jedovatci dveře před nosem. Zůstala stát za dveřmi s pusou ještě otevřenou v půli slova. Dobře jí tak, megeře jedný.

     „Stará drbna Vondráčková, kéž by jí sanice upadla!“ zahlásím zvesela a zapadnu zpátky do křesla, ale dušička je ve mně malinká. Petr jakoby nic, ale ani se neusměje. Je zle, bleskne mi hlavou. Letmo zkontroluju polohu mobilu – vypadá to, že je na svém místě a nikdo s ním nehýbal. Hlavně se teď neprozradit! A tak jen ucucnu víno ze své skleničky. Ta Petrova už je prázdná, než se baba vykecala, docela se pochlapil. Čekám, že si dolije, jenže on místo toho odnáší prázdnou sklenici do kuchyně…

     „Co je, já jsem ještě nedopila!?“ vysílám za ním prosebný úsměv.

     „Já už nemám chuť, jdu spát,“ mizí v koupelně.

     Čekám ještě chvíli, dokud neuslyším téct vodu ve sprše a pak se teprve vrhám na mobil. Na displeji žádná ikonka nové zprávy. Že bych se přeslechla? Třeba se mi to fakt jen zdálo. Nalistuju došlé zprávy a vidím, že nezdálo. Jenže tu moji zprávičku na dobrou noc už někdo četl. No kdo asi? Čtu si ji taky, několikrát, pořád dokola a vím, že je všechno špatně, moje manželství skončí krachem jen proto, že jsem kráva blbá, neopatrná. Nenávidím se, nenávidím toho šílence, co mi psal, jak mi může psát, když ví, že jsem vdaná, co mi má co psát po večerech, je to magor, už ho nechci ani vidět, zkazil mi celý život, hned zítra ho pošlu k šípku, konec, hotovo, ukončím to, takhle se žít nedá. Jenže moje manželství už to nezachrání, tohle Petr nerozdýchá. Myšlenky pádí jako zběsilé, obviňuju se a zase lituju, chce se mi všechno vrátit zpátky, mlha přede mnou, mlha za mnou, radši tu nebýt, radši vůbec nebýt. V panice mažu zprávu, která za to může, ale ještě si těch pár řádek vrývám jako obvykle do paměti, zvyk je zvyk, třeba se ta zprávička ještě hodí, až mi bude mizerně, a že mi bude bídně, o tom se vůbec nedá pochybovat.

     Petr projde kolem už v pyžamu a jen zamručí „dobrou“, ani pusu mi nedá a zavírá za sebou dveře ložnice. Chuť na víno mě dokonale přešla. Vylívám zbytek ze své sklenice do výlevky a strkám ji do myčky. Mechanicky urovnávám křesla, uhlazuju přehoz na gauči, sfoukávám svíčku. Mám chuť řvát i brečet, ale nejde mi ani jedno. Místo toho na sebe ve sprše pouštím proudy vody, ani nevnímám, jestli je teplá nebo studená. Až když začnu drkotat zubama, dojde mi, že je úplně ledová. Petr si přede mnou taky dával studenou sprchu, je mi jasné, protože já jen bezmyšlenkovitě zvedla páku. Chudáček, tohle si nezaslouží. Co jsem to provedla! Rychle se drhnu ručníkem, chci za ním běžet a všechno mu vysvětlit, že to byl jen úlet, co už teď je minulostí, už toho magora nikdy nechci vidět, vždyť já mám ráda jenom jeho, Petra, nechci ho ztratit, vždyť to ví. Musím mu to říct hned teď, jinak se do rána zblázním.

     Cestou do ložnice mě najednou opouští odvaha. Petr evidentně nespí, leží úzkostlivě na své půlce postele, ani se nepohne a snad ani nedýchá. Přistupuju na tu hru s ulehčením. No dobrá, necháme to vyhnít, taky řešení. Zalézám pod peřinu, živá mrtvola, snažím se na nic nemyslet, ale oči ne a ne udržet zavřené, o spánku nemůže být řeč. Zírám do stropu a ze tmy proti mně září zlatá písmena té zpropadené zprávy. Vidím je úplně jasně, jsou zavěšena ve tmě jako výstraha, ohňové znamení, kletba.

     CHYBIS MI, LASKO MOJE, MA NARUC JE PRAZDNA. V DUCHU CITIM TVOJE POLIBKY, DOTEKY TVYCH RUKOU A UMIRAM TOUHOU. KDY TE ZASE UVIDIM? J.

     Z očí mi na polštář stékají slané potůčky. Ani nevím, kdy se mi podařilo konečně usnout, ale spánek mi přinesl zase jen děsivé sny, ve kterých se jako funebráci zabydleli rozvodoví soudci v černých talárech, hrozící mi pěstmi a namířenými ukazováky: to ona, ona za to může!

     Ráno se budím jako po flámu, hlava mi třeští, rty okoralé. Že by kocovina? Vždyť jsem toho vína večer zase tolik nevypila! Znovu mě zachvacuje panika, když mi naplno dojde, co se stalo. Opatrně mrknu na druhou půlku postele, ale ta je prázdná. Ticho v celém bytě, Petr musel vstát dřív než obvykle a už odešel.

     Aby tak ještě něco vyvedl! napadá mě a propadám beznaději. Mám chuť mu zavolat, ale co mu budu říkat? Házím mobil do kabelky, štítivě a s odporem, jako by za to mohl on.

     Celý den v práci jsem jak náměsíčná. Jiřku sotva vnímám, když mi vysvětluje, proč včera nemohla přijít. Tupě zírám na obrazovku počítače a předstírám práci, ale z monitoru na mě blikají jen obrovská rudá písmena té prokleté esemesky. Vidím je všude, kam se podívám. Nedokážu myslet na nic jiného, pitvám se pořád dokola, hrabu se v tom sajrajtu a nevím, kudy kam. Ještě že je večer to školení, nebudu muset jít tak brzy domů. Vůbec mi není jasné, co budu dělat, co mám říkat, jak se zachovat.

     Školitel se snaží udržet naši pozornost, po celém dni v práci toho máme dost, nikdo na něj nemá náladu a většina z nás je myšlenkami úplně jinde. Já si na plátně za jeho zády místo přehledných grafů rýsuju zpackaný život, dělím majetek i city a je mi zle. Vypotácím se na chodbu pro další z řady silných kafí, dneska už je ani nepočítám. Hlava mi třeští, kofein mě, zdá se, už k životu neprobere. Soukám se zpátky na své místo, kolegové o mě jen zavadí znuděnými pohledy. Mrknu na plátno a je to tam zase: CHYBIS MI, LASKO MOJE…

     A najednou mi to dojde. Nic není ztraceno, kámoško promiň, budeš mi muset posloužit jako obětní beránek! Ještě že mě ten blázínek nejmenuje, takhle se dá ta esemeska úplně otočit! A odesílatel zprávy: Jirka. Promiň i ty, Jurášku, prostě tě zapřu!!

     Ze školení prchám před koncem, snad si toho nikdo nevšimne, všichni jsou utahaní a mají svých starostí dost. Ostatně nejspíš nejsem jediná, kdo nevydržel do konce.

     Petr sedí před televizí, předstírá zájem o jakýsi nejapný seriál, sotva po mně hodí pohledem.

     „Ahoj,“ líbnu ho za ucho. Jen to teď nepokazit, všechno musí být jako jindy.

     „To byl zase den! Ani najíst jsem se pořádně nestihla a pak ještě to debilní školení. Kdo na to má mít takhle večer náladu? Dáš si něco k jídlu?“

     „Ani ne,“ dál zabodává oči do obrazovky.

     Vytahuju z lednice jogurt a svalím se s ním do volného křesla. Žaludek se po celém dni hladovění a hektolitrech kávy začíná bouřit, možná mu něco drobného přijde vhod.

     „Jo a představ si, co zase vyvedla Jiřina! Ona je fakt chaotik. Měla si sem včera večer skočit pro ty materiály, ale nestíhala, tak mi psala esemesku, ať jí to ráno hodím do kanclu. Jenže zároveň chtěla napsat tomu svýmu novýmu objevu a nějak to spletla a pinkla to jemu. A mě poslala vášnivý vyznání, něco o prázdných náručích a vroucích polibcích! Já si toho všimla až ráno a myslela jsem, že mě to strhá smíchy. Ta holka je fakt pošuk!“

     „Kdo, Jiřina?“

     „Jo, Jiřka. Já hned věděla, která bije, když mi JIRKA vášnivě vyznává lásku. Tak jí to ráno servíruju i s těma podkladama a ji mohl trefit šlak. Jak se asi tvářil ten její hezoun, když se dočetl, že nemůže přijít, protože kvůli tomu novému objevu nestíhá a že jí TO má hodit ráno do kanclu?“

     Petr konečně odtrhne oči od obrazovky a usměje se. Je na něm vidět, jak je rád, že nemusí nic řešit. Všechno je vlastně jen jedno velké nedorozumění, udělal dobře, že se nehrnul do nekompromisních závěrů.  Možná se i trochu stydí za tu nelegální lustraci mobilu.

     „Hlad ani nemám, ale je tam ještě zbytek toho vína od včerejška. Nedáš si?“