E.A. Poe: The Raven (Překlad: Marek Řezanka)

 Půlnoc střídá večer šerý, já jsem zvadl, v ruce sherry,
myslel jsem na spoustu věcí, na dávno zašlý zvyk a starý řád,
už jsem dřímal, k věcem slepý, náhle slyším “klepy”, “klepy”,
někdo buší, ruší, nespím, nespím, kdo tam může stát,
jakej divnej host, si brblám – nevím, kdo tam může stát,
tentokrát, však napořád…

 Pokud mne paměť neplete, byl prosinec, tma bez světel,
ze stínů z krbu jsem hrůzu měl, nechtěl jsem se duchů bát.
Přál jsem si jen, ať je ráno, marně chci, ať slzy kanou,
abych se moh´ smířit s ranou, ranou, jež je z věčných ztrát.
Marně svoji lásku hledám, jíž směl anděl jméno dát,
jedenkrát, to napořád…

 A hedvábný smutek běsů, jenž se vpíjí do závěsů,
deptá – leptá mne jak kyselina, hnusí se jak škvor,
doposud mé srdce bije, šeptám, je to mizerie,
někdo za dveřmi se skrývá, klepe, narušuje řád,
pozdní host se ve tmě skrývá, klepe, narušuje řád,
tentokrát, to napořád…

 Moje duše pookřeje, co mě mrazilo, teď hřeje,
“Pane”, řvu, “či madam, upřímně vás teď pozvu rád,
však je faktem, že jsem dřímal, když tu zaklepání hřímá
a já za dveřmi vás vnímám, vnímám ten klepot akorát,
v mrákotách vím, že jsem slyšel ten zřejmý klepot akorát,
venku tma – to napořád…

 Byl jsem vyvedený z míry, v tmách se strach mě zmocnil čirý,
ještě jsem se trochu motal, ve snách jsem se začal bát,
rozespalý jsem se koukal, ticho – mladík ani holka
nestáli tam, jen si broukám jméno té, již měl jsem rád,
do ticha jsem šeptal jméno té, již měl jsem velmi rád,
tolikrát a napořád…

 Vrátil jsem se unavený s představou té jedné ženy,
ještě silně otřesený slyším klepot, nejdu spát.
“Jistě”, říkám, “divné věci, na okno mi klepou přeci,
dříve, než bych šel se svléci, toužím záhadu tu znát,
srdce vzrušením mi tluče, toužím záhadu tu znát,
cítím chlad, to napořád”…

 Hned, jak roletu jsem stáhl, nátřásal se, hned mne zprahl
pohledem svým statný havran či krkavec, jímž zmítá hlad,
bez omluvy, bez útěchy, v pohybu, jak když má blechy,
hrdý na to, že je bez chyb, na dveře si sedl rád,
bustu Atény ten mamlas označil si za svůj hrad,
tentokrát, to napořád…

Tenhle černej pták mne šálí, oči vyhaslé zas hřály,
přes tragiku situace málem jsem se začal smát.
“Ač chci uměním být klamán, tak”, říkám, “jsem trochu zklamán,
že mě hrůzostrašný havran takhle v noci má se zdát,
pověz, v čím jménu mě děsíš, dokdy se mě budeš zdát?”
Ptákův skřek zní: Napořád…

 Tak to bychom tedy měli, to, co chtěl, ten pták už sdělil,
odpověď to ale není – lepší mohl havran dát,
sotva něco stav ten změní, že stvoření neocení
člověk, když se na něj cení nade dveřmi akorát,
pták či ďas na soše sedí nade dveřmi akorát,
jménem straší – napořád…

 Však ten pták jen oči poulí, není z těch, kdo se jen choulí,
jen to jedno slovo kráká, duše z něho odkapává,
jinak vzezření má páva, jedním slovem zabodává,
trochu naději si dávám, jednou zmizí jako had,
nad ránem ten havran zmizí, připlazil se jako had,
ten pták kráká – napořád…

 Někam do prázdna se koukám, pro sebe si tiše broukám.
“Jasně”, říkám, “vždyť to celé mohlo se mi jenom zdát,
to mám z toho, že moc chlastám, žalem zničený a basta,
je to žvást, vždyť se jen chvástám, zatracen čekám jen pád,
k naději se naposled upínám – vím, přijde pád,
vím napřed – napořád”…

 Tenhle černej pták mne šálí, oči vyhaslé se smály,
bustu skryl můj starý kšilt, nad dveřmi pták a venku chlad,
nevím, za co vlastně pykám, do mé mysli stále vniká
z věcí to, že nechci, říkám, být zde s tímhle ptákem z blat.
Co je zač ta hnusná stvůra, tenhle odporný pták z blat,
který kráká – napořád…

 Sedl jsem si sražen děsy, bez hlesu svou hlavu svěsil,
pohledem se vpíjel svým – pták, chtěl mi srdce z těla rvát,
nejdu spát, tomu se bráním, před démonem hlavu skláním,
vím, to tam že už je spaní, lampa svítí, přijde zkrat,
kdo jen přetrhl mi spaní, lampa svítí, přijde zkrat,
ještě dnes, však napořád…

 Vzduch je těžký, sotva hne se, vůně kadidla se nese,
františek čpí ve všech stěnách, z podlahy se line smrad.
“Probůh”, řvu, “snad všichni svatí, jež jsem někdy zkusil zváti,
milosrdně osud zvrátí, ztratil jsem, již měl jsem rád,
ať svou paměť provždy ztratím, ztratil jsem, již měl jsem rád,
pták ten kráká – napořád…

 “Satan”, křičím, “ďábel, prevít, zlo na chvíli nepoleví,
v mnoha podobách se zjeví, kdo je prokletý, zná pád,
krk v oprátce, v patách katy, ztracen v poušti znám jen ztráty,
doma nevím, kudy z paty – řekni mi, co toužím znát.
Což jsem odsouzen se trápit, aniž úlevu mám znát?”
Havran kráká – napořád…

“Satan”, křičím, “ďábel, prevít, zlo na chvíli nepoleví,
u všech ďasů, kleju, bojím se boha, jehož mám se bát,
duši beznaděj mi krade, žal a smutek stéká všade,
dokonalo srdce mladé, jež mi nedá chvíli spát,
hlavu v dlaních, srdce tiché nedává mi chvíli spát”,
havran kráká – napořád…

 “Ať co říkáš, jak znak platí, dokdy že se”, křičím, “ztatíš,
vrať se do těch nejtemněších, do těch, odkud´s přišel, blat,
ztrať se, ďáble, co tak koukáš, do mé duše smutek vtloukáš,
opusť mne jak kluka holka, odlétni už od mých vrat,
zobák vyrvi ze srdce – což, což se nehneš od mých vrat?”
Havran kráká – napořád…

 Ten pták se však nezavrtí, bez hnutí mne zrakem drtí,
sedí si tam, krutý mamlas, na Aténě, chce mě štvát,
v jeho očích marnost dřímá, démon na mě hledí zpříma,
v světle lampy, která dýmá, vrhá stín, mám v srdci chlad.
A má duše nezavnímá stín, je zima, v duši chlad,
ztracena je – napořád…