Déja vu

      Městská čtvrt Jundrov, ve které jsem vyrůstal, leží na západní straně Brna. Ze tří stran je obklíčena lesy, stékajícími z kopce Holedná, který se naším předměstím prudce svažuje k řece. Teprve za řekou se odjakživa táhla k městu pole a políčka. V naší vsi byli jen tři sedláci, co měli koně a to byli nějací páni! To s jejich koňmi se tehdy orala všechna ta čokoládově horká, hnědá pole dole za řekou, tam, kde dneska místo skvostně uplakaných vrb jsou už jenom obrovské studené krychle ze skla a oceli. Jinak s koněm k nám až nahoru na kopec pod les, tam vyjel akorát popelářův kůň s žebřiňákem. Vůz měl ovšem na bocích sajtny, aby ten popel nevypadal, to dá rozum, že. Pupkatý popelář nosil na hlavě placatou čepici, pod nosem měl smetáček jako pan Einstein a nad hlavou zvonil velikým mosazným zvoncem, co se krásně leskl a vypadal jako z ryzího zlata. A já tehdy své nešťastné mamince nadšeně říkal, že musím být popelářem, protože popelář se zlatým zvoncem, to je to nejkrásnější povolání na světě…

      Když jsem byl malý kluk, náš konec města se totiž podobal spíš vesnici. Jediné auto v dědině, žlutého Spartaka, měl místní policajt Zbytovský, řečený Zbyťák a místo dnešních asfaltových ulic tu kdysi byly akorát kamenité široké cesty, po kterých se prohánělo drobné hospodářské zvířectvo. Venku mezi baráky po celý Boží den kdákaly slepice, kejhaly kačeny a syčely husy. Typický ladovský obrázek, co mám povídat.

      Zvolna se ubírám mezi malými domky vzhůru osiřelou ulicí, která úzkým kaňonem v objetí lesů šplhá až vysoko k hájence. A hned za ní se otevírá brána do království lesa, ve kterém jsem prožil své dětství. Nad hlavou zaslechnu ptačí křik. Vzhlédnu, ale to jen hejno loupeživých špačků na chvíli vzlétlo k obloze a už zase letí pustošit další zahrádky. Máchovsky naducané obláčky dnes zvolna plynou od města. Usměji se, protože co pamatuji, tak z mraků, jdoucích od Brna, u nás skoro nikdy nepršelo. Zato když černé mraky táhly od přehrady, tak úplně pokaždé to z nebes spadlo u nás.

      A ty strašlivé průtrže mračen a bouřky, ty si pamatuji dodnes. Když se nad Holednou setmělo a roztrhlo se nebe, krajinu rozčísly oslnivé blesky, zaburácel hrom a s několikanásobnou ozvěnou se nám vždy vracíval z okolních kopců. Statné selky kvapně zahnaly drůbež do dvorků, zatímco babičky se chvatně křižovaly a honem zapalovaly svíce hromničky. A za chvíli se už z lesa dravě valily mohutné potoky vody, smíšené s kamením a kusy větví a vyhloubily v cestách hlubokánské zmole, podobné vojenským zákopům. A nebylo nikoho, kdo by ten ničivý živel zastavil. Když bouřka ustala a nebe už docela utichlo, potůček z lesa ještě nějakou chvíli zvonivě zurčel a lidi lomili rukama - kolikrát i půlka vsi byla zaplavena nánosy z lesa. Jenom nám, dětem, to bylo úplně šumafuk a smály jsme se a jančily v tom bahnisku jako blázniví. Ale dospělí, ti se na nás mračili a hrozili nám pěstmi, že se přijdeme do pekla, když radujeme z takového Božího dopuštění, které jim vyplavilo zahrádky a všechnu přísadu vzal čert.

      Náš domek stojí na samém kraji lesa a já celé letošní prosluněné léto bloumal po lese, kde jsem kdysi vyrůstal. A prolezl jsem ty své milované lesy křížem kráž. Stromky v lesní školce, co mi kdysi byly sotva do půli pasu, mezitím vyrostly ve statné velikány, ale jahodí, už bůhvíkolikátá generace, to bylo na pasece pod nimi pořád. Cpal jsem se krvavě rudými lesními jahodami jako pominutý. A zas vracely se mi vzpomínky, až jsem se znovu ocitl ve svém vzdáleném dětství...

      Ty tam jsou dnes zemljanky po rudoarmějcích, kde jsme jako kluci polykali kouř ze zapálených svíček, odevzdaně se koukali do jejich nesměle blikajících plamínků a nechali se prostupovat tím mihotavým světlem, až nás pohltilo docela. A my rázem zapomněli na všechny starosti a kuli jsme své klukovské pikle a rošťárny, snovali veledůležité plány a hledali své sny i naděje. Naše kapsy byly plné ostrých nábojů z nedaleké německé lesní střelnice, jejíž kdysi hluboké zákopy mezi stromovím už dávno zavál čas.

      Doma nás bylo sedm krků na jediný tátův plat, a tak každé léto jsme jedli houby na tisíc způsobů. Houby, ty byly odjakživa masem chudých a mně nikdy nebudou tak vzácné jako většině dnešních lidí z velkoměsta. Ale i přes tu všednost jsem až k zbláznění miloval ta časná letní rána, když jsme s tatínkem chodili na gample. Vcházívali jsme do lesa s očima zakysanýma ještě před rozbřeskem, a všude kolem byly ty úžasné perličky rosy, navlečené jako stříbrné korálky na stéblech trávy, hotová pohádka...

      Stoupám sluncem prosvětlenou zelení k oblakům, stále výš a výš, až se ocitám na samém vrcholku Holedné, největšího kopce v našem okolí. Mezi stromovím pode mnou prosvítají známé siluety Brna. Dívám se na město z výšky a necítím okovy, které mne k němu poutají. Oprostil jsem se od všednosti dnů a vnímám jen pocity, které ještě nikdo na světě nedokázal pojmenovat. Připadám si jako poutník, plavící se osaměle ve své loďce, zmítané poryvy větru a prudkého deště. Bez kompasu a mapy, já v hlubokých příměstských lesích hledám svůj přístav, svoje útočiště. A právě tady je pokaždé znovu nacházím a ono mně bezpečně pojme do své konejšivé náruče. 

      Až k zbláznění mám rád to křičící zelené ticho. Ani ten nejlepší mistr štětce by na svém plátně lépe nevystihl všechny ty prolínající se syté barvy přírody. Každým mrknutím oka se ještě víc projasňují, nabírají na intenzitě a zaplavují mou mysl i duši. Jako v dómu chrámu Páně se nade mnou k nebi lačně vzpíná jasně zelenkavé habroví a krade mým očím kousky nebe. Zato dole, pod mýma nohama, ve veliké louži, co si ustlala ve spadlém loňském listoví, se všecka ta jiskrná zeleň zobrazuje jako v benátském zrcadle, prolnutém azurem oblohy. Ramena se mi zachvěla pohnutím nad tou úžasnou přírodní scenérií a do očí se mi derou slzy dojetí. Ale co bych se styděl? Tady, v tisících odstínů hojivé zeleně, moje tiché vzlyky beztak nikdo neslyší. Tak jako moje tiché volání, které mizí v nekonečnu. Po tvářích mi stékají neviditelné kapky smutku a moje nitro je sevřené, že nepropustí ani hlásku. Copak této skvostné podívané pro Bohy mohou konkurovat nějaké pošetilé sny, i kdyby byly sebekrásnější?

_   _   _                                               

      Čas nečeká a po posledních měsících dostává ještě další, teskně novou dimenzi. Zemřela mi maminka a jsou to už týdny, co si hřbitovní vítr přestal hrát s posledními vadnoucími růžemi na jejím hrobě. Ale nostalgické vzpomínky zůstávají, ty nezvadnou nikdy...

      Náš domek na kraji lesa docela osiřel. Nikdo si nedovede představit všechny ty peripetie kolem prodeje našeho domku. Nezájem ostatních mých sourozenců byl pro mne velmi tristní, a tak jsem na veškeré vyřizování pozůstalosti zůstal docela sám. Nikdo z nich neví, jak je mi tu samotnému neskonale smutno… Slunce bláznivě praží celý červenec, ale já nemám na vybranou - moje přítomnost na prohlídkách domu s makléřem realitní společnosti a s potencionálními zájemci, je nezbytná. Těch odpoledních prohlídek je požehnaně a při šestikilometrové chůzi v té výhni je to fyzicky i psychicky náročné a vyčerpávající. A tak se tu ocitám skoro každodenně a navzdory starostem i smutnění, si letošní nádherné léto vychutnávám plnými doušky…

      Mlčky se rozhlížím se po zarostlé zahradě domku, kde jsem prožil tolik šťastných chvil. Všechno se ve mně chvěje úzkostí a já pořád nemohu uvěřit, že je tu všemu navždy konec. Na prosklené verandě ještě visí v koutku maminčin kabát, jakoby si ho hned zítra chtěla obléci, až půjde někam ven. Už si ho nikdy neobleče. Se sevřeným hrdlem vcházím do útrob rozpadajícího se baráku, kde jsem se kdysi narodil a dvacet let mi byl domovem. Čas se tu neúprosně podepsal úplně na všem. Velmi starý, patinu času nesoucí nábytek, není vhodný nikomu ani na chatu. Spolu s ostatním zařízením domu, včetně obnošeného šatstva, svěřím vše do rukou vyklízecí firmě, která to odveze někam na skládku, protože realitka i kupec, oba chtějí mít dům prázdný. Každičký kousek nábytku, každý předmět, na který se tu podívám, to vše bylo kdysi neoddělitelnou součástí mého žití a teď to všechno navždycky zmizí v nenávratnu. S bázlivými pocity se očima dotýkám všech těch stařičkých předmětů, vyzařujících jakési zázračné teplo a sem tam některý z nich smutně pohladím svou tesknou dlaní.

      Kdesi v koutku pokoje zahlédnu drobnou prasklinu ve zdivu a z cylindru stařičkého kuchyňského svítidla se snáší dolů maličký pavouček, možná pro úplně poslední pocit štěstí v mojí rozbolavělé duši… A jakoby chvílemi ten dům mými vzpomínkami znovu ožil - pořád ještě dýchá a stal se znovu tou zázračnou živou bytostí, jakou kdysi nesporně byl. Zdá se mi, že odkudsi zdáli zaslechnu snůšku brebentění a zvonivého smíchu svých malých sourozenců i hlasy svých rodičů, co už nejsou… Blýskne na mně stařičká mosazná klika, která je tisíci doteků naleštěná dozlatova. Za těmi dveřmi je nejmenší pokojíček v domě. Tam jsem se kdysi narodil, tam byla odjakživa ložnice mých rodičů. Váhavě sáhnu na kliku, jako tehdy…

      Vidět při "tom" své vlastní rodiče je prý pro dítě nesmírně traumatizující zážitek. Připouštím, že jsem snad párkrát zaslechl nějaké zvuky, jimž šlo příčítat "ten" význam. Ale vidět? To rozhodně nikdy. To už jsem byl dávno dospělý a mým rodičům pomalu klepal důchod na vrátka. Bydel jsem už nějaký čas kdesi na druhém konci města a nečekaně jsem přišel k rodičům na návštěvu. Bylo pozdní odpoledne a já mlčky vešel, tak, jak jsem vždycky vcházíval. Mým očím se otevřelo překvapující panorama ložnice, jak vzácný obraz od neznámého holandského barokního malíře - tatínek s maminkou po "tom" usnuli a spali si v objetí, nazí v chrámu lásky... Studem jsem plaše couvl a po pár nesmělých krocích jsem neslyšně odešel po špičkách. Nikdy předtím jsem netušil, že fyzická láska dokáže takto kvést i v pozdním věku.

      Ta retrospektiva se vynořila právě teď, v době, kdy je všemu dávno konec. Stejní podzimní dnové vcházejí i do mého života a přinášejí ve svých dlaních touž sklenku ušlechtilého archivního vína, které tisíckrát předčí i mlaďounké a nenasytně dravé Beaujolais Noveau… Milování i víno mají všechny barvy duhy a já, jako znalec vín, ty doušky dokážu nádherně vychutnat. Avšak to nic nemění na tom, že z teplého dechu dvou nejmilejších úst mezitím zůstal už jen chladný popel a hrstka prachu, které už nikdy nezahřejí…

      A všechny ty moje emoce teď už zůstanou navždy uzavřeny mezi těmi omšelými, letitými zdmi, nesoucími známky času. Ty nostalgické doteky vzpomínek mi něčím připomínají staré, zašlé stříbro. Šperk, který ve mém nitru zůstane navždy klenotem, i když i jeho lesk jednou smyje čas. Ponechávám stranou ten tiše smutný sentiment, se kterým se teskně loučím se všemi těmi věcmi, uprostřed kterých jsem kdysi vyrůstal a byly nezapomenutelným koloritem mého šťastného dětství i dospívání.

      I tatínkovy ušlechtilé růže jakoby to cítily a ve své derniéře mi teď na rozloučenou rozkvetly těmi nejkrásnějšími květy a naposled mi úžasně zavoněly. Na jednu z růží právě usedl pestrobarevný motýl. To jen babočka se přilétla rozloučit. Krátce posedí, zamává křídly a už se vznáší vzhůru k modravé obloze, odnášejíc na svých hebkých motýlích křídlech i všechny ty moje křehké pocity. A všecky ty nádherné barvy a vůně mi zůstanou navždy už jen vzpomínkou.