Prolog ke sbírce:

Andrej Vojtěch Narcisku pro mě -------------------------------------------------------------------------------- Ťuknou si a ještě dlouho hledí mi do očí, jeden mě pomluví a jich deset chytá se kamene. Dám mu hned pivo a milost, ale až kameny v rukou jsou, dříve ne. a já: /žiju tiše pro pár dívek koukám z výše mám hrad z dřívek/ Teplo je u Vysockých, papír jde do kamen a Morgensterni ze sběrny popáté. Proč drbat Puškiny, vším vytřeli a tak je neznáte. a JÁ: /drbny tak rád zdravím v krámě klidně dvakrát pro mě za mě/ Šest miliard lidí tleská, dívčí ruce touží nad hlavami a chlapi rytmus drží zasněně. Andrej je mantra, Vojtěch vždy ob jedno novorozeně. A refrén! A všichni! /chci od vás květ chci též hluší bejsbolkou pět ran po duši/ A ještě jednou! Jedem! /chci od vás květ chci též hluší bejsbolkou pět ran po duši/ A sami! Poďte, poďté! ...... .....

DOVOLENÁ VE STŘEDNÍM MOZKU

Dovolená ve středním mozku

Viděl jsem
psychedelický podzim
jak list za listem otáčí v knize
zetlelých kázání o marnotratné almužně
hozené v létě žebravým mlhám
a naboso přišláplým, ochočeným rybám
v stojatém tichu bezvětří
mechanicky leklých slov
Tam,
na břehu rozhraní mezi již odešlou
a znovu přicházející
nudou
slunečního vývaru poslední nášlapné miny
mlčení
toho extrémně nekomunikativního léta

Viděl jsem
pozemšťany dne 11. 8. 1999
jak pokorně zdvihali hlavy
nábožných kudlanek se začerněnýma očima
a požírali v milostném aktu světla a tmy
slunce a měsíce
sami sebe
Podobní vykalkulované smrti
protože ta jediná neumírá políbením
mutantních dnů a nocí
ale věčně kopuluje
před začátkem i po konci světa
aby nás, naivní retroviry,
počala znovu
v triumfu terapie
infaustního gesta!

(Ach, smrti...! Čím nám jsi?
Jen nutným rozpuštěním nedokonalých spojení!
Lázní zapomnění...
Nebo snad studnou mladosti do níž vstoupíme jako starci
a z jejíhož stínu vystoupíme
jako malé děti...?)

Viděl jsem
koronu v pásu totality! Od Východního Timoru
přes Dagestán a osmanskou zemi až k starému
vajdovi z Ústí nad Labem, Matiční 14...
Zářila...viděla...
křesťanské psy
s velkými červenými kříži na bocích
jak v rozvalinách Izmitu
bojují s pohany na život
a na smrt...
zatímco moje kůže se ochotně červenala studem
mazaná všemi mastmi
s faktorem 16 a vyšším...

(Ach, svědomí! Zůstáváš samo se svými bohy,
hybridními sfingami a okřídlenými býky s meči rovnováhy
v jejichž střídavých blescích vrháš svou obrazivost
z jednoho omylu do druhého
z despotizmu světla
do despotizmu tmy...)

Viděl jsem
taky hvězdu. Stříbrnou hvězdu! V souřadnicích DH6.
Na štíhlých Davidových cípech jí zářil nefritový kámen
a kvílel a sténal a vyrážel o lásce -
tak horce a prudce
jako semeno Aheda v mých polučních snech...
Šalom alejchem!
Miazmy tvého světla mě učinily
rachitickým u tvých prsou
a pýcha předběhla pád!
Miluji tě...

To všechno jsem viděl...
v horkých sefirotech dnů
mezi létem a podzimem,
večery chlazený jemně,
kdy jsem byl sám
a mlčel...