Chtěl jsem štiku

 Bylo ráno, slunce bez mráčků,
pravda, že bylo poněkud chladno,
zmrzka jistě půjde na dračku
později – teď nedal bych si žádnou…

 Šel jsem polem, lesem k rybníku
v černejch šortkách a béžovým triku,
velkou žížalu měl v pytlíku,
těšil jsem se na pořádnou štiku…

 Je to těžký, někdy zaberou
rybičky jen na ubohou třpytku,
někdy vám návnadu sežerou,
někdy převezou vás beze zbytku…

 Pod vrbou sedím jak na trní,
na dlouhej prut hrdej náležitě,
kdy mi, štičko, přání vyplníš,
jen plav blíž, vždyť dobře víš, že chci tě…

 Neposedné šídlo přelétá,
klidná hladina se ani nehne,
ta moje štika je zakletá
a mě z toho čekání snad šlehne…

 Najednou prožívám vzrušení,
prut je napnut, štika sebou mrská,
slyším svého srdce bušení,
k rybníku jde krásná štíhlá zrzka…

 Bílá blůzka, černá sukýnka,
smaragdově brčálový voči,
být s ní teďkon někde u vínka,
jsem si jist, že ty své v rtech mých smočí…

 Už jsem chtěl jí hodit návnadu,
ohlédnu se a vidím – prut v čudu,
rybář by měl míti zásadu,
když chce štiku, varovat se pudů…

 Refrén:

 Chtěl jsem štiku – a mám akaru,
pouštím si ji doma v akváriu,
když mám kliku, tak si na baru
nabrnknu piraňu – a sní piju
až do dna…