Zeleným lesem šla dívka v červených šatech. V košíčku na předloktí nesla bábovku a láhev vína. Nespěchala, dalo by se říct, že se lesem spíš loudala. V trávě u cesty hledala jahody, semtam kopla do prašivky, košík si přehazovala z ruky do ruky. Na rozcestí usedla na pařez a dloubala se v bábovce. Pak smetla z červené sukýnky drobky, lehce si opřela bradu o ruku a modrýma očima zasněně pozorovala šumící větve stromů. Z druhé strany se přiblížil vlk. Zůstal stát v uctivé vzdálenosti a zdvořile pozdravil: - Ahoj, Karkulko, co ty tady?
Pomalu otočila hlavu: - Ahoj, vlku, hádej…Zase mě poslala do lesa…
- Proč to děláš?, řekl soucitně.
- V lese mám aspoň klid. Nač jí mám pořád opakovat, že babička dávno umřela, když to nepochopí. Tak jdu do lesa a je pokoj.
- A co kdybys poslala matku k doktorovi, Karkulko?, navrhl zase vlk.
Pohodila hlavou, až jí zpod čepečku vylétl pramen vlasů: - To nemá cenu, tam už byla. Zase ji pustili, že není nebezpečná, no tak ona není, až na to, že musím být pořád v lese, jinak s ní není k vydržení…
Vlk si packou podrbal rozpačitě čumák: - Vždyť víš, že stačí jedno slovo…
Mile se na zvíře usmála: - Já vím, nepřítomně vlka podrbala za krkem, - ale nechci být paní Vlková. Já čekám na prince, řekla zasněně. - Na prince, nejmíň, dodala rozhodně, jako na potvrzení svých slov. Vstala a uhladila si šaty.
Vlk ožil: - Jdeš domů? Doprovodím tě…
Karkulka zavrtěla hlavou: - Ne domů, je moc brzo, to by měla zase řeči. Musím odnést tu bábovku, aby to nebylo nápadný, víš. Ale, a skoro mazlivě podrbala vlka na hřbetě, - se mnou radši nechoď…
Nechala vlka stát a zmizela mezi stromy. Ještě chvíli čenichal kolem pařezu a pak se vydal za Karkulkou. Přidal na rychlosti a za chvíli ji znovu uviděl: vcházela právě do hájovny. Připlazil se pod nízké okno sednice, co viděl, mu vyrazilo dech - kdyby nebyl šelma, asi by se styděl: už mu bylo jasné, proč Karkulka tak ochotně hraje komedii s bábovkou a vínem.
Příští den přišel na rozcestí o něco dřív. Sotva se červená sukně mihla dole na cestě, pohodlně se rozvalil, aby se mohl později v hovoru jakoby nic zeptat: - Jaký to bylo s myslivcem?.
Karkulka se zarazila a zrudla: - Tys nás viděl?, zeptala se.
- No, princ to nééééééééníííííí, protáhl vlk, jak naoko zíval, a promnul si tlapy.
Připustila: - No není, ale aspoň něco…Kdyby byl princ, beru prince.
- Pozoruhodně pragmatická na svůj věk, ucedil vlk skrz tesáky a pozoroval Karkulku, jak mizí s košíčkem k hájovně.
Tak to šlo den za dnem. Vlk se rozcestí vyhýbal, dny trávil vymýšlením toho, jak by se myslivci pomstil. Přemýšlel, hlavu si lámal – až na to přišel! Vzrušením vyskočil na všechny čtyři. Věděl přece, že se chystá velký hon. A když nemůže mít Karkulku on, nebude ji mít ani myslivec. Když se dva perou - a tím třetím bude princ.
Děvče získal pro svůj plán snadno.V den honu čekala Karkulka u cesty, kudy měl princ projíždět. Červenou sukni vyhrnutou nad kolena, naopak bílý živůtek rozepnutý až k pasu, dlouhé vlasy rozpuštěné…Vlk vzrušeně pobíhal kolem a radil: - Karku, Karku, vyhrň si víc tu sukni, a tlamou netrpělivě strkal dívce do stehna…
- Fuj, odháněla ho, musí myslet přece, že jsem jen poctivé děvče na malinách, a ne nějaká…
Vyběhl na rozcestí a pozoroval terén. Konečně zaslechl kopyta koní, průvod v čele s princem se blížil. Vlk se ukryl a pozoroval, co se bude dít. Všechno šlo podle plánu. Princ uviděl Karkulku v pravý čas, pomohl ji k sobě do sedla a pro tu chvíli ztratil o hon zájem. Obrátil koně a vyjížděl z lesa.
Náhle se ozvaly dva výstřely – a potom nářek a křik. Vlk zapomněl na opatrnost a vyběhl z úkrytu. Karkulka ležela v tratolišti krve, nad ní se skláněl bledý princ a dva pobočníci spoutávali hajného.
PRÁSK !
- Normální drama žárlivosti, pronesl směrem k hroznému výjevu jeden z královských vojáků a zastrčil bambitku znovu za opasek. - Ale z něj, kývl hlavou k mrtvému vlkovi, bude dobrá kožešina…
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
