Červená knihovna pro dámy o dámách aneb Jak nepsat povídku, byť netradiční aneb Typická li

Na ten večer se dlouho připravovala. Koupila si krásné šaty a parfém od Diora. Chtěla ten den vypadat skvěle. Zkrátila vlasy, zašla na kosmetiku. Dům vyzdobila květinami a provoněla vonnými tyčinkami. Připadala si zkrátka jak princezna. Akorát se do té tradiční evropské pohádky moc nehodím, pomyslela si. Již zítra…ještě stihnout všude uklidit a uvařit něco výtečného. Ach, jak sladce chutná zakázané ovoce. Když na tenkrát odjela do Evropy, netušila, jak moc jí ten jeden měsíc změní život. Ach, svobodná Evropo! Evropo, které neodolal ani sám Zeus! Řecké země, které navštívila, znamenaly život v ráji. Ach, vy řecké krásky z ostrova, jimž neodolal ani sám Baudelaire!

„Ahoj mami!“ překvapeně otevřela dveře. „Zdravím tě, dcerko, copak, že máš jednou uklizeno?“ zvědavě se rozhlížela postarší paní, jíž černý šátak zahaloval nejen všechny šedé vlasy,ale i vrásky a jizvy života. „ Čekám hosty…“ „Dobře. Přinesla jsem ti nějaké věci, co už nepotřebuji, a co by se ti mohly hodit, nějaké hrnce, dvě pánve,“-„dobře, díky, díky moc.“

Po půl hodině se oblékla, nezapomněla barevně sladit šaty, šátek a oční stíny a šla ke kamarádce. U ní doma vykouřily jednu narghile a jaly se mluvit o budoucnosti. „Já ti nevím,“ povídala hostitelka, pěkná vysoká blondýna s očima pronikavýma jak kočka, „ale já nevím, kterého z těch dvou bych si měla vybrat. Sňatek mi nabízejí oba.“ „To přece nemůže být tak těžké se rozhodnout.“ myslí si ta, jež je myslí někde v v Řecku. „Ale je!“ protestuje kamarádka, „jeden má sice větší dům a více majetku, s tím by mne rádi viděli oddanou moji rodiče…ale ten druhý, ten má sice dům velký asi jako králíkarna a je chudý jako kostelní myš, ale je tak hezký, milý a …asi ho miluji.“ „Každopádně máme štěstí, že žijeme dnes, kdy se doba mění tak rychle, jako den plyne, a kdy si vůbec můžeme pokládat tyto otázky.“ „To je pravda…máma si nemohla tátu takhle vybrat, prostě babička řekla a byla to hotová věc.“ „Tenkrát bys už dávno byla vdaná za prvního zbohatlíka, kterého ti určí rodiče a na city by se tě nikdo neptal.“ Až na to, že na ty mé se nikdo neptá ani nyní, pomyslela si.

„Co ty, vlastně? Jak jsi na tom?“ zajímá se plavovláska se smaragdovýma očima. „Mno…nic moc…tak nějak…ještě neřeším problémy jako ty.“ usmála se. Kdyby jen věděla! „A jak ses vlastně měla v Evropě? Kde jsi přesně byla?“ „V Řecku…projela jsem antické památky, celý Peloponés a také přilehlé ostrovy…nádherná země.“ Pohádková země. Zejména aténské předměstí plné nevzhledných budov a špíny. Tam ji potkala. V zakouřené hospodě, kam zašla na jeden drink. Svoboda volně chodit do podniků, kdy se jí zachce. S muži. Muži, po kterých vždy toužila, se kterými vždy chtěla po evropsku diskutovat v kavárnách a flirtovat v barech, ji najednou nechávají chladnou. Smrdí potem, vousy štípou, nechtějí se dohadovat o tradiční dominantní pozici muže. Ale zase umí opravit rozbitou elektřinu, vypijí půl litr piva naráz, nikdo si na ně netroufne a rádi ochraňují. Takže feministické názory opravdu nemá, ale že by ji muži nějak zvlášť vzrušovali, to se také říci nedá.

O pár hodin později již byla doma v peřinách. V těch peřinách, kde zítra nebude spát osamění, ale láska. Pomodlila se před usnutím, ale při myšlenkách na následující den se zarděla a pohlédla otevřeným oknem na blízkou mešitu, tyčící se nad městem jak pán v bílém obleku shlížející na své děti ve špinavých hadrech. Monument představující dřinu a pot, víru a lásku, panovačnost a svrchovanost, vůli a cíl. Alláhova ruka, která zítra bude bezmocně přihlížet Mohamedem nepovolenému citu.

Vznešeným krokem princezny se nese na nádraží. Cítí na sobě lačné pohledy kolemjdoucích mužů Není to dlouho, co takhle smí sama na ulici, aniž by pobouřila mravné spoluobčany. Sluší jí to. Vlasy voní hřebíčkem a štíhlé tělo je obepnuto rudými šaty. Dlouhými, samozřejmě. Šátek provokativně odhaluje dva pramínky havraních vlasů.

Příjezdy…ještě pět minut. Dlouhých pět minut, předlouhých. Teorie relativity v praxi: pět minut se vleče jak odsouzený na popravu a následující víkend uteče jak běžec na trati. Ale vlak již přijíždí. Vystupuje. Temně fialové šaty jsou až nápadně krátké na zdejší poměry. Kruhy v uších se houpou jak lodě na moři a přes tmavě hnědé vlasy ihned přehazuje šátek. Její oči svítí jak dva hnědé drahokamy a červený úsměv jakoby se k polibku nabízel. Patetické shledání z amerických filmů se však nekoná. Tento film se odehrává na Blízkém Východě a setkání probíhá zcela obyčejně. Jak je však těžké tajit tu vášeň, odolat vůni a hebkým rtům.

Ulicí jdou vedle sebe dvě mladé ženy v šátku a štěstím nemohou dýchat. Ještě pár set metrů, a budou se moci přivítat. Slunce pálí. Je čas na motlitbu.

Motlitba lidského citu se probudí, jakmile zaklapnou dveře. Odhodí z hlavy rudý šátak a jde zavřít okno, aby mešita neviděla drobné hříchy. Obrátí se a pozoruje svou Atéňanku, jak si smyslně pohrává s vlasy. Ach, ty její vlasy! Když se rozpletou z copů, tvoří temně hnědý, lesklý závoj, kterým je možno se zahalit jako šaty. Vlasy princezny Rapunzel, která svými vlasy vytvořila princi žebřík, aby mohl za ní nahoru do věže. Ach, ty vlasy, které nyní nahrazují ty krátké fialové šaty. Lačně přejíždí prsty po jejích dlouhých nohách. Cítí doteky na šíji.

Alláhu, odpusť mi ten hřích.

„Slovo désir, touha, vzniklo z latinského de sider neboli zbavený hvězd. Něco, co leží nad hranicí našich možností. Jakbychom mohli dosáhnout na hvězdy?“ ptá se. Její řecká společnice, prodchnuta antickou filosofií její země, se protáhne a odpovídá: „Víš, Aristofanes rozvinul mýtus o Androgynu, kterak vzniká touha. Z čeho vznilo jméno pohlaví, neboli sex? Z latinského sekato neboli sekat, oddělovat. V počátcích světa existovali tři druhy pohlaví. Muž, žena a třetí byla jejich kombinace. Lidé měli tehdy kulatý tvar, jednu duši, čtyři uši a dva reprodukční orgány. Měli téměř nadpozemskou sílu, které si však byli vědomi a útočili na bohy s cílem obsadit nebe. Zeus, nechtěje vyhubit lidské pokolení, rozsekl čověka na dvě části. Když byly těla odděleny a zformovány, každé litovalo své polovičky – šla k sobě a líbajíce se k sobě přivázala silnou touhou. Pak se musela rozejít. A tak dnes, my nejsme nic než ty polovičky hledající původní podobu a celek. Hledáme druhou polovinu duše,co nám chybí, proto toužíme. Žena hledá mužskou polovičku, muž hledá ženskou polovičku, žena hledá ženskou polovičku, muž hledá mužskou polovičku.“

„A my jsme se našly.“

Alláhu, odpusť mi ten hřích. Ale mohl by sis promluvit s Diem jako moudrý syn s moudřejším dědem.

Filosofické rozjímání a hledání společné cesty zalévá večerní slunce svou růžovou červení. Dvě polovice našly celek. Teď je z nich jeden člověk tak silný, že si může dovolit i na božstvo. Ať už je to Alláh nebo Zeus.