Všimli jste si někdy, když jste takhle doma uklízeli, prali, nebo provozovali nějakou jinou domácí práci, který typ věcí se vám obvykle ztrácí? Pokud jste na tom podobně jako já a uklízíte jednou za uherák, když už jde fakt do tuhého, nebo když vás drazí rodičové zlákají do podobného šílenství, jako jsou ty šílené sezónní úklidy (vánoce, jaro, neděle,...), může pro vás takové uklízení znamenat spoustu malých i velkých překvapení.
Při takovém gruntování můžete zažít velice nostalgické chvilky. Například když vyklízíte sklep a najdete tam starý kyblíček a lopatičku, kterou jste jako malí neohroženě mlátili toho velkého chlapečka na pískovišti, který vám za to potom nacpal písek a trávu do pusy. O trošku jiný druh nostalgie se vám můžou postarat staré dopisy, které jste si ještě v době před internetem (vzpomínáte si na to období? Potopa světa, babylonská věž, dinosauři, myšlenka internetu využívaného širokou veřejností v nedohlednu...) psali se svou dětskou láskou v domnění, že právě prožíváte naprosto zásadní vztah.
Úklid ale může rozhodně vyvolat i spoustu radosti. Často objevíte oblíbené triko, které už jste dávno oplakali, na naprosto neočekávatelných místech, jako je polička v koupelně, odjakživa sloužící pro ukládání rolí toaletního papíru, mýdel a dalších potřebností. Takové uklízení také může odhalit spoustu předmětů, o kterých jste ani nevěděli, že je vlastníte, a které vypadají velice slibně, co se týče jejich praktičnosti. Takové věci si člověk odloží na hromádku „užitečné, dát někam, kde to bude po ruce“, načež celou hromadu přemístí do prostředního šuplete u stolu, kde tím pádem vznikne takový chaos, že vlastník zmíněného stolu úplně zapomene, co to je vůbec za věci, proč je tam má a proč je už dávno nevyhodil, a raději už zásuvku vůbec neotevírá.
Pan Pratchett má, co se objevování neznámých předmětů, které nikdo nekoupil, revoluční teorii. Dovolila bych si citovat z jedné z jeho knih:
„Poslal dopisy Offerovi, Omovi a Slepému Io, všem důležitým bohům, a také Dotčeně, malé bohyni věcí, které se vzpříčí v zásuvkách. *
*Pozn. autora: V kuchyni to často bývá nepoužívaná vařečka, ale nezřídka i kovová lopatka na dorty nebo ruční šlehač na sníh, k jehož koupi se nikdo v rodině nehlásí. V psacím stole pak sešívačka, stará pravítka, tužky, ale někdy i sešit, který jste tam předtím vložili a pečlivě urovnali. Výsledkem takové události je zoufalé lemcování pootevřenou zásuvkou a výkřiky tupu "Kdo koupil tuhle pitomost? Používáme to vůbec? Jak je možné, že se s tím zatraceným krámem ten šuplík zavřel tak snadno, ale otevřít už nejde?", které ovšem současně fungují jako modlitby k bohyni Dotčeně. Je třeba dodat, že je to také ona, kdo příležitostně polyká otvíráky na láhve všech typů.“ (Zaslaná pošta, nakl. Talpress s r.o., 2005, str. 364)
Někdy vás ale nějaký nález může i pěkně namíchnout. Vzpomínáte, jak jste tehdá do noci psali esej na angličtinu (a to v ruce, protože ten píp píp počítač se zase píp, takže budete muset vypláznout píp peněz za toho píp opraváře, protože se vám ten píp krám píp samozřejmě přesně týden po tom, co vám vypršela ta píp píp záruční lhůta, píp!) , kterou jste si ve dvě v noci, než jste šli spát, nechali na stole s tím, že je konečně hotová a ráno si ji dáte do tašky a ve škole pak budete excelovat? A vzpomínáte si na ten píp pocit, když ráno na stole nic nebylo, žádná esej, nic anglického, a vy tak dostali navzdory svému snažení pětku? PÍP?! A teď si představte, jaké to musí být krásné, když za půl roku při uklízení najdete zmíněný dokument zapadlý za stolem, protože vaše milující maminka potřebovala někam položit tác s vaší snídaní, a tak prostě odhrnula stranou ten bordel, co na stole pořád máte? Už jenom proto stojí za to si v pokoji občas trochu poklidit.
Jsou ale také chvíle, kdy se žádný fenomenální objev nekoná. Kdy se spíš něco ztratí. Zcela nepochopitelně a definitivně. Zpravidla dochází ke ztrátě párových věcí (máme-li být upřímní, možná jedním z důvodů, proč to tak je, je fakt, že pokud se ztratí něco, co je jen jedno, nemusíme si toho vůbec všimnout, protože nezůstane nic, co by nasvědčovalo tomu, že kdy něco bylo). Jako by ve vesmíru fungovala nějaká zakomplexovaná vyšší moc, která nemá ráda, když se dvě boty mají rády. Nebo dvě ponožky. Dvě rukavice. Dvě náušnice nebo takové ty pseudoromantické medailonky, které se rozpůlí a každý pak nosí jednu polovinu – to je dost smutné, protože ať děláte co děláte, většinu času jste mimo dosah toho, kdo vlastní druhou polovinu a tak vlastně po světě běháte se smutně, mnohdy až trapně vyhlížející věcí na krku.
Paradoxem je, že když najdete část A z páru AB a dáte se do hledání části B, ve chvíli, kdy se vám to podaří, zjistíte, že už zase nemáte část A a tak hledáte zase ji. Jenže jakmile máte Ačko, ztratí se zase Bčko. Je to jako vychovávat dvojčata – batolata. Jedno se rozhodne, že ho to na zahradě nebaví a vydá se napříč tříproudou silnicí. Jenže ve chvíli, kdy ho ulovíte a dopravíte zpět do bezpečí, jeho zlotřilý sourozenec už si to dávno štráduje pod kola aut.
A tak to je i s párovými věcmi. Jakmile jim dovolíte jen na vteřinku se odloučit, už se nikdy neshledají, ať děláte co děláte. Nejspíš se rozhodly, že zůstávání na jednom místě je příliš nudné, protože to vaše vztekání a panické pobíhání po domě a převracení všeho naruby je náramná legrace.
Existuje i jisté podezření, že v této činnosti věcem pomáhají další členové domácnosti. Záhadou ale je, že tyto nepříjemnosti se stávají i lidem, kteří žijí sami (potom se nabízí otázka, jestli je tak docela v pořádku zvát si příště tu návštěvu, která tu byla poslední před tím, než se celý plán párování věcí naprosto zhroutil).
Navíc je to silně nepraktická zábava, todleto uklízení – vždyť pokaždé, když něco někam uklidíte, zapomenete, kam jste to uklidili. A vracíme se opět na začátek, protože všechno rozbordelíme, jen abychom něco našli.
Z čehož vyplývá, že sezónní uklízení je vlastně mýtus. Úklid je nekonečná, neustále se do kola opakující činnost, která nemá konce. Člověk uklízí celý život. Uklízíme, tedy jsme.
Jen kdyby se nám alespoň jednou podařilo vyrazit do školy s oběma ponožkami stejnými.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
