Čekám do tmy nedochůdče naděje

Čekám do tmy...

A tma čeká na mě,

kdybych věděl, že se zjevíš

aspoň v tváři noci pihovaté okny,

když už svítání tě přichytilo v bráně

za první vlas paprsků, mé nedochůdče naděje.

Kam ses vytratila?

schovala tě záclona, ta pokojová víla?

upletli ti čepec pavouci, ti ženichové škvír?

Utekla jsi na půdu,

kde tě vyzval průvan kavalír

na trámové korzo něžnou smyčkou osudu?

Puklá váza vzpomínek, co trousí prach

spáleného štěstí, z pohřbu minulosti jdu

s urnou těžknoucí jak jedna miska vah,

nejásám, že druhá lehce letí; na ní řídne

tabák víry potahovaný z plic povzdechů.

Čekám do tmy,

světlo oknem nepřijde-li,

na pohovku skládám krovku vůle,

pihy vteřin rozhazuji tužkou na stěny,

kdyby aspoň z pláství veršů vypuštěné včely

pobodly tě, aby netrvalo mrtvo u mě v hodinovém úle.

Ty ses ale vytratila -

dokola tě volám, volám

můj hlas pojídá si ocas ozvěny.

Možná že si tě vzal déšť,

onen ranní liják, štípal dláždění,

že v něm zvedl krev a svedl tebe též.

Psal jsem do tmy:

Ty už nepřijdeš.