Částice lidskosti (fejeton)

Částice se neustále neuspořádaně pohybují, učili jsme se kdysi (přibližně před půl rokem, ale ono z pohledu studenta všechno vypadá trošku jinačí) ve fyzice. Že to platí o některých určitých částicích, jsem celkem ochotna panu profesoru věřit, pokud by to ale chtěl někdo vztáhnout na lidi, rozhodně by se dopustil veliké mýlky. Realita je totiž podstatně jiná.
Pomineme-li všechny možné výprodeje ve větších i menších obchodních řetězcích a davové šílenství, když v domácích spotřebičích těsně před vánoci zlevní jeden z lepších modelů praček, což vyvolá v mnoha domácnostech naprostý převrat v peněžních plánech, můžeme se o tom přesvědčovat dnes a denně přímo na ulici, rovnou na chodnících, těch obřích mravenčích stezkách, které ve větších městech, jako je například naše hlavní město Praha, den co den prošlapávají tisíce nohou.
Situace je následující – všichni se zásadně pohybují proti vám, čili působí na vás silami přitažlivými, a to bez jediné výjimky právě ve chvíli, kdy někam spěcháte. Nemusíte přímo hnát, stačí, abyste pociťovali alespoň minimální touhu být někde hezky včas. V tu chvíli zřejmě začnete vyzařovat nějakou zvláštní auru, mozek začne vysílat jiné signály, nebo se na vás všemocný vesmír prostě a jednoduše nasere, a všichni lidé v okolí půl kilometru se na místě rozhodnou, že něco nevýslovně zajímavého a žádoucího se vyskytuje právě někde za vašimi zády.
A kličkujte si mezi nimi jak chcete! Pokud se ocitnete v situaci, známé z amerických filmů, kdy se ulicí valí dva proudy protijdoucích lidí, přesně oddělené (a v případě, že zrovna prší, obdařeni naprosto totožnými černými deštníky), není to ještě tak zlé. Toto se dá poměrně dobře zvládnout, zároveň s přihlédnutím k faktu, že pokud drcnete do někoho, jdoucího stejným směrem, jako vy, nemusí to ještě znamenat katastrofu (pokud vám neomylná boží prozřetelnost do cesty nenastrčí vozíčkáře či člověka o holích. Vím, zní to zle a bezcitně, ale buďme realisti – něco takového už jednoho dokáže zpomalit).
Nojo, jenomže pozor! V Čechách to, v tomto případě kupodivu „bohužel“, nechodí tak, jako v amerických filmech. Po chodníku se prohání davy lidí naprosto neuspořádaně, neodděleně a v případě, že prší, mají dokonce každý zcela odlišný deštník (což se nás, kteří jsme si ho právě ráno vyndali z tašky, dotkne ostatně stejně, jako kdyby byli deštníkáři synchronizovaní)! Tato skutečnost ale skýtá netušené nebezpečí: srážku. Konkrétně srážku čelní, popř. prsní, popř. břišní (záleží na proporcích sražené osoby). A pokud se vám někdy podařilo nabořit hlavou překážející lampu, když jste studovali výrobek za výlohou, nebo něco zapáleně vyprávěli kamarádovi, dovedete si představit, jak taková srážka s člověkem zamává – a to je to někdy o to horší, že lidské tělo má různé záhyby a tvrdé výčnělky, jako jsou nos, lícní kosti nebo rameno, umístěné v těch nejnevhodnějších místech a v naprosto neodpovídajících velikostech.
Nabízí se otázka: jak se výše popsanému jevu ubránit? Zodpovědět ji už ale, jak tomu tak bývá, není tak jednoduché, jako ji položit.
Dlouhým pozorováním a bezpočtem pokusů jsem došla k jedinému možnému závěru. Pokud vám můžu radit, buď to vzdejte už rovnou, smiřte se s tím, že přijdete pozdě a nespěchejte. Uvidíte, jak se před vámi znenáhla začne tvořit úhledný špalír, čekající jen a jen na vás!
A pokud to vážně jinak nejde a spěchat musíte, berte to s humorem. Úsměv vám žádný čas nezabere a v dnešní šílené době dokáže na mnoho lidí působit odpudivě – třeba se vám nakonec přece jen vyhnou.