Boží požehnání, kapitola XLVI

S penězi na účtu, který je pro policii nedosažitelný, se samozřejmě prchá snadněji, než bez nich. Problém ovšem nastal v momentu, kdy jsme se rozhodovali o tom, kam vlastně zmizet. Obnos, který jsme ve Švýcarsku vybrali, nám dával celkem široký prostor pro rozhodování. Nicméně Yveta nakonec řekla rezolutně: „Odmítám cokoliv riskovat, zítra odlétáme na Solné pobřeží.“ Vytřeštil jsem na ni oči: „Proč tam, proboha?“ Podívala se na mě způsobem naznačujícím, že pochybuje o mé inteligenci: „Odtamtud nás už nikdo zpátky nedostane, nechápeš?“

Mrázek byl tou myšlenkou nadšený: „Budeme šířit křesťanství mezi nevěřícími.“, jásal a vydrželo mu to celou cestu letadlem. Petra bylo skleslá. Představovala si trochu jiný druh exilu, než pouštní zemi s pochybnými zvyky. Nadšení neprojevoval ani Borůvka. Tedy až do momentu, než jsme mu s Yvetou připomněli, že může žít buď v poušti nebo ve vězení. A Yveta nakonec celou věc viděla jasně: „Časem se všechno uklidní…A na všechno se zapomene.“

První problém po příletu na Solné pobřeží začal hned na letišti. Nikdo z nás neuměl arabsky a policisté nechápali, že zde chceme žádat o politický azyl. Také nám chyběla víza, což byl poměrně podstatný nedostatek a obtloustlý Arab, který policistům velel, to zjevně pokládal za důkaz naší příslušnosti k celosvětové teroristické síti. Nakonec se přeci jen našel jeden z uniformovaných mužů, rozumějící alespoň angličtině. Yveta jí vládla také, sice jen v padesáti slovech, ale to bylo pořád více než kdokoliv z nás. A tak bylo vyjednávání na ní. Asi po třech hodinách vzrušeného hovoru se k nám vrátila a přinesla nějaké formuláře. Měli jsme je vyplnit a pak čekat dál, co se bude dít.

V hale jsme tak strávili celou noc až do dalšího dne, kdy by se náš osud zřejmě naplnil a byli bychom posláni zpět, kdyby kolem poledního nezačal na letišti shon a ve tři odpoledne nepřijela limuzína. Netušili jsme, co se děje, ale nechtěli jsme se nechat od policistů odehnat stranou. To bylo také jediné štěstí, neboť na inspekci letiště spolu s ministrem letectví přijel osobně prezident. Nikdo z nás ho jako prezidenta neznal, byl to prostě Abduláh, kterého jsme znali z Prahy. Mrázek ho uviděl jako první a prodral se mezi policisty, když nás míjel. Zasáhl velký černoch z prezidentské ochranky. Uchopil ho za obě ruce a chtěl mu nasadit pouta, ale v tom momentu se Abduláh otočil. Jeho překvapení neznalo mezí a z letiště jsme už jeli prezidentskou limuzínou.

Dnes je to všechno za námi. Abduláh nám přidělil jeden z prezidentských paláců uprostřed pouště. Zde je ten pravý klid, kde může Mrázek rozjímat o Bohu a Borůvka stavět počítač, pomocí kterého snad jednou ovládne celý svět. Yveta nakonec dostudovala psychiatrii. Nebylo to sice na Karlově universitě, ale pro účely lékařské praxe na Solném pobřeží to dost dobře postačovalo. Uplatnila se i Petra se svým režijním talentem, neboť zde začala natáčet filmy a Solné pobřeží se jimi proslavilo na několika filmových festivalech.

Nakonec jediný, kdo nenašel žádnou náplň pro svůj nový život v této zemi, jsem byl já. Dlouhé hodiny jsem chodil po chodbách paláce, zahradami, kde stříkaly vodotrysky, poslouchal zpěv ptáků v oáze a nevěděl, co dělat. A tak nezbylo nic jiného, než začít psát tuto knihu, abych v ní vysvětlil všechno k čemu došlo. Vím, že jsme byli označeni za podvodníky, ale každý, kdo dočetl až sem musí uznat, že tomu tak není. Všechno vlastně byla jen nešťastná souhra náhod.

O Mečikovi jsem se později doslechl, že byl poslán na detoxikační léčbu do Červeného dvora. S financováním naší církve neměl nic společného, takže se vyhnul soudu a vězení, nicméně léčbě drogové závislosti neunikl. V jednom z četných záchvatů, kdy již myslel na smrt, nedostane-li dávku pervitinu, se mu zjevil Bůh. Zanechalo to na něm hluboké stopy. Jakmile byl propuštěn z léčení, odešel do kláštera, kde se stal mnichem a rozjímá o tom, jak odčinit své hříchy. Spí v nevytopené cele, mrská se důtkami a jí jen jednou denně. Místo piva pije vodu a pomyslí-li jen na pervitin či alkohol, přikazuje si přísný půst. S pomocí honorárního konzula Solného pobřeží v Praze jsme se ho pokusili z kláštera vyreklamovat a vyjednat mu odlet. Odmítl to. Věří, že našel svoji vlastní cestu k Bohu.

Vendulka a její holky provozovaly svoji živnost ještě nějaký čas, než se policejní smyčka zatáhla a do bývalého Mrázkova bytu přišla šťára. Znamenalo to pro ní konec klidného života ve vlastním podniku a dnes ji lze potkat zase u Národního divadla, stejně jako dříve.

Tuto knihu posílám do České republiky, aby pravdivě popsala naše osudy a očistila nás od hromady lží, které přinesl bulvární tisk. Z republiky Solné pobřeží se loučím a přeji vám hezkou dobrou noc.

KONEC