Boží požehnání, kapitola XLV

Yveta analyzovala naší situaci: „Mohlo by být daleko hůř. Teď máme alespoň ještě peníze na účtě…“ To jsme odkývali, ale zvláštní nadšení z toho v naší skupině nepanovalo. Borůvkovi zazvonil telefon. Jeho otci bylo podezřelé jednak to, že nepřišel domů a jednak, a to možná ještě daleko víc, že ho už po ránu hledala doma policie. Petrovi se dostalo otcovského poučení o tom, jak se má chovat a samozřejmě přišla i otázka, na kterou nemohl dát kloudnou odpověď, neboť otce zajímalo co Petr provedl, že ho hledá policie. Když domluvil, tvářil se Borůvka vyloženě nešťastně a prohlížel si svůj telefon: „Co budeme dělat?“, zeptal se hlasem, ze kterého zaznívalo zoufalství.

Obvykle s inteligentním nápadem, jak se dostat z bryndy, přicházela Yveta. Dnes se ale zdálo, že i její myšlení zahalila mlha a když viděla Borůvkův telefon, řekla jenom: „Vypni to…a vyndej z toho kartu…Všichni musíme vypnout mobily…můžou nás podle nich najít.“ Mlčky jsme splnili co chtěla a sledovali jeden druhého. Mrázek držel v ruce růženec a potichu se modlil, Petře to zjevně lezlo na nervy a nervózně obcházela kolem lavičky. Čas od času se zastavila, změnila směr obcházení a s blesky v očích pokračovala ve své činnosti. Nevypadlo z ní jediné slovo.

Dole na ulici jezdily tramvaje a svým cinkáním rušily naší pohřební atmosféru. Sledovat lidské hemžení mě vyloženě rozčilovalo. Tu a tam někdo z těch, co tu venčili psy, mrkl na skupinku na lavičce a mě připadalo, že každý z těch lidí na nás půjde přivolat policii. Jemně jsem strčil do Yvety: „Vyberem ty peníze z banky? Ať máme s čím zdrhat…“-„Kam chceš zdrhat?“, zeptala se mě. „Nevím.“, přiznal jsem se. „Třeba se můžeme někde ukrýt, snad máme dost peněz, abychom s nima přežili…“-„A jak dlouho se chceš skrejvat?“, zeptala se Yveta. Chvíli mlčela a pak pokračovala: „Můžeme se ukrýt na půl roku, nebo rok, ale jakmile nám dojdou peníze, tak nás stejně chytnou…A chceš žít pořád na útěku? Spát pokaždý někde jinde?“, podívala se na mě. „A co teda? Půjdeme se sami udat? Čím dřív nás zavřou, tím dřív pustí…“, řekl jsem. Při slově udat, začal Borůvka šílet: „Nemůžu do vězení, mám hodiny, musim odučit tenhle semestr…základy použití počítačů.“ Petra ho propíchla očima: „Ty jsi snad blázen, ty to nechápeš? Jaký hodiny? Jakej semestr?“ Borůvka začal naprázdno polykat, pak se podíval Petře do očí a řekl: „Promiň, já už toho mám asi dost, nezvládám, nezvládnu to.“ Petra na to neřekla ani slovo a dál pokračovala ve svých kolečcích kolem lavičky.

Yveta si promnula nervózně ruce: „Nechci se jít udat… Musíme prostě pryč.“ Jak prostě řečeno. Všichni jsme na ní upřeli pohled, ve kterém byla otázka, co si vlastně pod pojmem pryč představuje. „Prostě pryč…za hranice, odtud…“, upřesnila. Vydechli jsme. To byla varianta, která nikoho z nás nenapadla. Mrázek poprvé od okamžiku, kdy jsme usedli na lavičku, přestal odříkávat modlitbu a zvedl oči: „Jako bibličtí poutníci? Šířit víru u pohanů?“ Nikdo mu na to neodpověděl. Jen Yveta se pomalu zvedla: „Počkejte tu na mě. Jdu vybrat peníze, zjistíme kolik máme…A co s tím můžeme dělat.“

Čekali jsme mlčky asi dvě hodiny. Yveta se stále nevracela, Mrázek se opět modlil a Petra konečně přestala obcházet a sedla si. Borůvka něco drmolil sám pro sebe a zřejmě ani nevnímal okolí. Nakonec se Yveta vrátila. Byla tak rozčílená, že nemohla skoro mluvit. Mrskla na zem kreditní kartou a zadupla ji botou do písku: „Účet je zablokovanej…nemáme ani korunu.“, řekla otřesnou zprávu, kterou jsme tak nějak začali očekávat v momentu, kdy rozdupávala kreditku.

„Tak tím jsme vyřízený…Půjdeme se udat?“, zeptal jsem se aniž bych čekal nějakou odpověď. Pak jsem mluvil dál: „Každej z nás bude mít nějaký peníze na svým účtu….Když je vyberem…Myslim peníze, co jsme si dělili jako odměny.“ Yveta jen zavrtěla hlavou: „Pár kaček… Možná tak na vlak….na jídlo.“ V tom momentu se probral ze svého drmolení Borůvka. Vstal z lavičky, beze slov zašmátral v kapse a vyndal krabičku s cd diskem: „Nemůžu jít do vězení…“, řekl jenom a podal ji Yvetě. Ta si disk prohlédla, ale nechápala o co jde. Několikrát ho otočila v prstech a tázavě se podívala na Borůvku. „To je ten program… Ten co si říkala, že mám zničit…Já si ho nechal vypálenej…Někde to spustíme…Budeme mít peněz kolik chceme.“, řekl.

„Ty to máš u sebe?“, zeptala se stále ještě mnoho nechápající Yveta. Borůvka ji vzal disk z ruky: „Bylo mi to líto vyhodit…“-„Kde se to dá použít?“, optal jsem se. „Kdekoliv kde je připojení k internetu.“, odpověděl Petr a strčil si disk zpátky do kapsy. Naše tragická situace se začala jevit v trochu lepším světle.

Yveta vzala Borůvku za rukáv: „Dole je internetová kavárna, jdeme tam…Bude to stačit?“ Petr kývl a udělal krok směrem, kterým ho vlekla. Za několik minut už mechanika počítače v kavárně začala chroustat naše cédéčko a Borůvka se jen spokojeně díval na monitor: „Pracuje to úplně samo.“, pochvaloval si. Yveta si sedla vedle něj a pomalu usrkávala kafe ze sklenice, kterou ji přinesla číšnice.