Boží požehnání, kapitola XLIV

„Musíme taky vymyslet, kam půjdeme spát.“, řekl jsem unaveným hlasem v momentu, kdy se začalo šeřit. „Můžeme zůstat na Újezdě…v klubu…to je nonstop.“, navrhl Mrázek, ale Petra s Yvetou se na něj podívaly odmítavě: „To ne.“, řekla Petra rezolutně. Pak se zamyslela: „A poslouchejte, co je s Pavlem? Neměli bysme ho zavolat? Ať jde za náma?“, zeptala se všech. Yveta ale odhodlaně zavrtěla hlavou: „Ten je jedinej, kterej o ničem neví a v ničem není namočenej…Když ho chytnou s náma…bude mít problém.“-„Nás nechytnou…Bůh je veliký.“, řekl nahlas Mrázek a posléze dodal již rozumněji: „Jasně, nebudem do toho tahat nikoho dalšího.“-„A kam teda půjdeme spát?“, vrátil jsem hovor na původní téma, které jsme pořád nedořešili.

„Můžeme spát u rodičů na chatě.“, navrhl Borůvka. To se u obou děvčat setkalo se lepším ohlasem, než původní návrh na sezení v nonstopu u piva až do rána. Přesto to ale nebyl moc dobrý nápad: „Jak se tam dostanem? Auto ani neškytne, má v tahu baterku… Pěšky asi nedojdeme.“, řekl jsem smutně. Na to Borůvka přikývl: „No, možná bychom došli…tak po třídenním pochodu.“ Pak se podíval na Petřiny jehlové podpatky a dodal: „Nebo taky nedošli.“ Jediný konstruktivní návrh nakonec jako vždy dala Yveta: „Tak koukejte, vlastně nevíme, co se děje, půjdeme spát k Vendulce a ráno ji pošleme na Chodov, aby zjistila, jak to tam vypadá.“ Tato varianta byla přijatelná pro všechny a tak jsme společně vyrazili za Vendulou.

Z našeho příchodu neměla Vendula s holkama zvláštní radost. Znamenalo to zrušit zákazníky na večer i na druhý den a to byla díra do rozpočtu. Nicméně chápala, že nás nemůže vyhnat, zvlášť když ji Yveta vylíčila zoufalost situace, ve které se nacházíme. A tak jsme mohli usnout spravedlivým spánkem a zaslouženě si odpočinout před dalšími, na nás čekajícími, katastrofami.

Následujícího dne vyrazila Vendula hned časně ráno na výpravu na Chodov. Vlastně jsme ji vyhnali bez snídaně, neboť jsme byli nedočkaví nových zpráv. A tak zatímco Vendulka šla na špionáž, my ostatní jsme seděli a jedli čerstvé housky k snídani, které nám přinesly její holky. Měli jsme přitom dost času rozjímat o našem problému, začínajícím se ve světle plného žaludku jevit poněkud méně hrozivě: „Ono se třeba zatím ještě neděje vůbec nic.“, uvažovala Yveta a od pusy ji odpadávaly drobky.

Samozřejmě náš relativní klid neměl mít dlouhého trvání. Ještě nedolouskala Yveta poslední housku a zazvonil ji mobil. Byla to vyjukaná Vendula: „Yvi, tady nikdo není, fakt.“ To Yvetě nestačilo: „Jak není? Kde je Pavel?“-„Tady jsou zamčený dveře, zapečetěný policejní nálepkou. Pavel tu není a není tu vůbec nikdo kolem…“, odpověděla rychle Vendula. Zřejmě se rozhlížela, jestli se přece jen někdo odněkud neobjeví. Pak začala znovu mluvit: „Yvi, asi byste měli zmizet…Pojedu teď domů, co když mě odněkud sledujou a půjdou za mnou?“ Yveta něco nesrozumitelně zamumlala a vypnula telefon. Pak se mrkla na nás, co jsme seděli kolem stolu: „Musíme pryč, na Chodově už byla policie, Mečík se ztratil.“

A tak za další dvě hodiny jsme seděli opět na lavičce pod Petřínem zhruba ve stejném stavu jako předešlého dne. Byli jsme moudřejší jen o to, že se pod námi skutečně prohýbá větev. Nebo možná, ještě spíš, že ta větev už praskla a my z ní teď padáme.