Bílá paní

 

 

Žádná radost bydlet sám v tak starém baráku: kdeco teče, kdeco kape, pode dveřmi táhne, místnosti se pořádně nevytopí. Už aby se stěhoval.

Znechuceně nakopl vlhký flek u podlahy a pokračoval v přípravě večeře. Normálně by si namazal chleba a udělal čaj, ale čekal návštěvu, tak kromě chleba koupil i housky. A navíc několik druhů sýra, šunky a jiných pochutin. Láhev vína měl od posledně ještě neotevřenou.

   Když byl hotov, postavil doprostřed stolu svícen, který tu minulý týden zbyl po posledních sousedech, a zkušebně v něm zapálil svíčky. Měkké světlo vypadalo stylově – a hlavně – nebyly tolik vidět flekaté zdi. Na místo, kde opadala vlhká omítka, přitloukl malý obrázek a celkem s uspokojením obhlédl své dílo. Nechal svíčky hořet a odešel se vedle převléknout.

   Když se vrátil, u stolu seděla Bílá paní. Seděla možná není nejpřesnější slovo, spíš se nad židlí vznášela. Nelekl se, aspoň ne tolik, kolik by situace žádala. Zjevení ho spíš otrávilo, bral ho jako náhlou komplikaci. Něco podobného koneckonců mohl koneckonců v bývalé tvrzi čekat, ale proč teď? Proč zrovna teď?! Když konečně jednou čekal dámskou návštěvu! Venku pršelo a tvrz stála na samotě, jako šmajchlkabinet, myslel si až dodneška, ideální.

- Proč zrovna teď?, vyjel na Bílou paní zoufale.

 - Vzbudils mě, když jsi zatloukal ten hřebík.

- Proč zrovna teď? Proč ne loni, když tady po střeše lezli celé léto pokrývači?

Sundala si z hlavy vysoký čepec, protřepala si vlasy a znechuceně z nich vyndala pavučiny.

- Asi přišla moje chvíle. Byla jsem tak zakletá, víš, a zvědavě se dívala na prostřený stůl,

 - že se jednou za sto let vzbudím. Tak už jsem byla vzhůru pětkrát...a vypadá to tu čím dál hůř. Zanedbané, neudržovaně. Měls to vidět tenkrát. Například tohle, rozpřáhla ruce, tohle byla hodovní síň. Vstala a procházela se po místnosti.

Podíval se na hodinky. K čertu s tím vším, pomyslel si. V paneláku by se to nestalo!

 - Někoho čekáš?, vrátila se do přítomnosti.

- Jo.

- Nějakou ženu?

- Jo. Má přijet každou chvíli, tak by ses možná mohla jít podívat ještě jinam. Koneckonců za sto let se toho k horšímu zas dost změnilo, dodal jízlivě.

- To bude problém, odpověděla.

- To neříkej ani v legraci.

Oběma rukama se opřela o rám okna.

- Prosímtě, jdi od toho okna, zhrozil se. Nebo tě Linda uvidí!

- Linda? To je ta co má přijet?

- Přesně tak. Prosímtě, jdi od toho, nebo tě uvidí a bude myslet, že tu mám ženskou!

- Neuvidí. Nemůže mě vidět. Jsem duch. Mě může vidět jen ten, kdo mě probudí. Neuvidí mě ani když bude tady.

- Ale já ano!A budu nervózní. A na nic si netroufnu. Nedělej, že nevíš oč jde, myslel, že předešel její dotazy. - Je ti pět set nebo kolik.

- 526, upřesnila. Ale v podstatě jen 26. Jasně, že vím oč jde. Mě tchán zaklel, když mě našel s podkoním. Tchán!, dodala opovržlivě. Sám chtěl. Ale už to nešlo. A já byla mladá, podívala se lítostivě do zrcadla, - manžel jel do Svaté země - a vůbec. Co ty ostatní holky, co nikdo nenačapal???! Do Svaté země jeli tady z okolí všichni pánové. Ty holky mohly v klidu umřít! A já se musím co sto let budit a strašit a pro obě strany je to žinantní. Takže já ti nedělám schválnosti, ale je pravda, že máme problém. Musím v téhle místnosti prožít jednu noc. Tady mě načapali a tady zazdili.

 

xxx

 

- Vynechal autobus?, volnou rukou se telefon snažil chránit před deštěm. – Co kdybych teda přijel já? Tady je hnusně, ani venku se nedá sedět. Chvíli poslouchal a když odpovídal, doufal, že mu v hlase není znát ta velká úleva. – Když chytím autobus, můžu tam být za dvě hodiny. A nic nekupuj, všechno přivezu. Ale řekni mi adresu, najdu to sám, přece

bys mi v noci nechodila naproti! Stará tvrz, jasně, to poznám..., dořekl pomalu

a brada mu poklesla.

 

(7.července 2008 )