Bezvědomí

	Byla jsem v roli samaritánky, když jsem poznala pana Lásku. Vůbec mi
 nedošlo, že vyžaduje pomoc z důvodu být mi na blízku. Jenže pak mě začal
 kontrolovat  na každém kroku, když jsem nezvedala telefon, přišel osobně do
 práce. Stupňovalo se to. Dary od něj se hromadily.Vrcholem byl balíček
s elektronickými vymoženostmi dnešní doby, od mobilního telefonu počínaje 
a nějakými komponenty do počítače konče. 
	Vytočená do bezvědomí jsem letěla domů. Jen se mi vybavují zvuky...
 jako skřípání brzd, troubení a parádně sprosté nadávky. Vůbec mi nepřišlo, že
 jdu na červenou a adresátem nadávek jsem já. Doma mi Míla s Petrem líčili, jak
 dnes nějaká kráva šla na červenou a nereagovala ani na nadávky vyděšených
 řidičů. Styděla jsem se a nedala na sobě znát, že ta kráva, milí moji
 synátoři, stojí před vámi a servíruje vám večeři. Oba po mně pokukovali. Míla
 najednou vyhrkne: "...seš nějaká vořezaná, nebo co. Dyť  jsi nikdy žádnou
 dietu nedržela. Co se děje, mami?" "Nevím, co se děje...spadlo ze mě 
17 kg .....zítra jdu k doktorovi, budu vědět víc." Zvonek. Petr letí otevřít
a křičí: " Mamíííí...to je pro tebe...nějaká zásilková služba."

	"Paní Straňáková?" ..."Ano"....."Tohle vám mělo být doručeno. Buďte
 tak laskavá, hoďte mi sem svoji parafu. "Tak a máme tu další bezvědomí
 v podobě 27 růží. On si pan Láska myslí, že udržováním mého stavu bezvědomí
 bude mít lepší přístup k mému soukromí.

	Zítra mám doktora. Měla bych shodit srst, ať tam nepřijdu jako
orangutanka.  Ve chvíli, kdy jsem jela žiletkou po lýtku, vpálil do koupelny
Míla.  Leknutím jen zablekotal ...pro promiň..jak to seče?... a byl pryč.
"Prý jak to seče? Musím vážně vypadat hrozně. O titulu  -  žena roku - si můžu
nechat zdát.

	"Vyšetření v pořádku, výsledky v normě", konstatuje Luboš. 
On Luboš, abyste rozuměli, je něco jako rodinný lékař. Ještě když žil můj muž,
jezdili spolu na ryby a vymetli spolu kdejakou cykloakci. " ....hele, Jano...
tohle je něco psychickýho...... jestli chceš, doporučím ti nějakýho svýho
známýho... nebo se zkus ze všeho třeba vypsat. Ukaž se za 2 - 3 měsíce."
"Měj se."
"Ty taky."
	Musím se nadechnout čerstvého vzduchu, protože jsem opět vytočená do
bezvědomí. Pomalu se mi to stává chronickým. On si doktůrek myslí, že se stanu
spisovatelkou, nebo co. Žádné vypisování nebude! 
	Spěchám do práce, pak nakoupit, večeře.....

	Druhý den ráno, jsem našla na stole v práci obálku. K mému zděšení byla
uvnitř letenka a pozvánka na dovolenou k moři. Kolegové mě přesvědčovali, abych
nabídku využila. Doma to bylo podobné. Kluci mě přesvědčovali, abych jela.
Začala jsem se těšit. Na přípravu padla polovina úspor. Že musí být každá
husa oškubaná, jsem poznala až na letišti. U přepážky mi slečna sdělila, že
letenka je neplatná, pravděpodobně si ze mě někdo vystřelil. Bum! A máme tu
další bezvědomí. 

	Šílená jsem nasedla do busu a modlila se, ať si nepřisedne nějaký týpek
s peckama v uších. Hučelo mi v hlavě a neměla jsem náladu  poslouchat vřavu
z týpkových sluchátek. Nakonec byl mým spolucestujícím fain vousáč. 
Vyprávěl mi, jak byl rok na Islandu a nějaký čas v Austrálii.....cesta utekla,
ani nevím jak. Na konečné se ujal mých zavazadel. Pomoc mi přišla vhod.
Povídám: "Vy jste můj anděl". Promiňte, nepředstavil jsem se. " Anděl, jméno
mé...teda Tomáš Anděl. Už jsem vás párkrát zahlíd. Koupil jsem dům ve vedlejší
ulici"  Drkotala jsem zuby: "Jana Straňáková. Nedáme si někde grog?" Z jednoho
grogu byly tři a pár panáků navrch. V každé noze nejmíň  jedno promile. Ani
nevím, jak jsme doplazili k baráku. Zadrmolila jsem: "Nedáte si se mnou 
kafe?"... "Jsem unavenej", špitl, když dával kufry do předsíně.  " Tak se 
v obýváku natáhněte, kafe bude hned".
Kafe bylo hned, jenže Anděl spal ještě dřív, než bylo kafe.

	Ráno slyším z obýváku: " Ježíííšmarjáá, já vás ještě nepozval na rande 
a už jsem tu spal." Dávala jsem snídani na stůl, když se mihl ve dveřích 
kuchyně a v ruce držel moje zápisky. " Vy píšete?"..." Ne, jen se vypisuju" 
přerušila jsem jeho zvědavost a pobídla ho k otlučenému servisu. " Dáte si 
čaj?" Zvedl prázdný hrnek a ťukl s ním o můj: " Etiketa neetiketa, říkejte mi 
Tome nebo Anděli, ale už mi nevykejte." A hned chtěl společnou večeři. "Musím
se omluvit, Tome. Když mi nevyšla dovolená, ráda bych se zúčastnila literárního 
setkání a nemám nic připravené."  Stydlivě zaloudil: "Tak až se vrátíš, ano? 
Zahleděla jsem se mu do očí a souhlasila.

	Sedím tu ve starým oranžovým vohozu, dopisuji tyhle řádky a končím 
slovy reklamy  na přebublinkovanou vodu:...... možná jsem se ze všeho vypsala, 
možná budu mít co číst  na literárním večeru, možná mě čeká s Andělem další
 bezvědomí a taky dost možná se za pár minut probudím.