Zvuky ticha, hlasy z temnoty…
buďte prosím od té dobroty.
Pomozte mi najít cestu
z tohoto bludiště k rodnému městu.
Zbloudila jsem v tmavém lese,
kterým se můj křik neroznese.
Až padne soumrak, usne den,
jen ticho a tma zbude jen.
A na mou hlavu shůry,
snesou se moje noční můry,
které provázet mne budou nocí temnou,
jenž však i ve dne jsou stále se mnou.
Sny o tom, jak zmařila jsem život svůj.
Jak kolem místo vůně růži páchne hnůj.
Jak čas vpřed se řítí stůj co stůj.
Jak blíží se neodvratný konec tvůj i můj.
Jak lidé, jako stádo ovcí,
neprchají.
Ženou se vstříc svému lovci.
Neptají se nereptají.
Jen v hluku a shonu dnešní společnosti,
nenasytně berou, co jim dáme.
Dokud neshnijou tu jejich kosti.
Berte! Stále ještě hojnost máme!
Je tu pro každého dosti.
Hanby, Proradnosti, Zlosti.
Stačí jen zbavit se ctnosti, přes oči páska,
abyste neviděli, jak zemřela naděje a láska.
A já usnu někde ve křoví.
Nikdo nikdy se už nedozví,
že právě tady zhasla moje svíce.
Co napsat dál? Už není více.
Než dovětek k onomu dílku,
které napsat trvalo jen chvilku,
jenž zaměstnalo mojí mysl,
však postrádá barvu, příběh, smysl…
Nebo snad ne?
Zvuky ticha, hlasy z temnoty…
buďte prosím od té dobroty.
Pomozte mi najít směr
tím tvrdým sýrem plným děr.
Zbloudila jsem v temném lese,
v bludišti svého bytí,
kde stejně, jako myš v tom sýru,
jsem, dokud nenaleznu díru,
kterou však neprolezu ven,
protože už přejedená jsem.
Požitkářka, panovačná.
Vždyť život je jen krásný sen.
Zvuky ticha, hlasy z temnoty…
buďte prosím od té dobroty.
Zbavte mě lidskosti – toho břemene.
Dejte mi jazyk hadí a srdce z kamene!
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
