Beatník

Opilá, zcela na mol bloumám temnou ulicí, ehm, to stačí, mým potemnělým rozespalým bytem a mám dost na to, abych se umně přemístila z gauče na záchod a zpět. V hlavě se mi honí pomatená písmenka, jež se marně pokouší proměnit v jakés slovní výrazy.  Velmi záhy to vzdávám. Záhy? Co je záhy? Nemám pojem o čase.

Když se tak plácám polonahá bytem, napadá mne o tom napsat. Stát se na chvíli beatnikem, jež v naprostém rauši, pod vlivem drog, alkoholu a jiných omamných látek, na vlnách zduřelé fantazie napsal ledacos a vydělal majlant. Mám však celkem zásadní problém, a to: strefit se do kláves. S litrem červeného v krvi toho asi mnoho nedokážu. Připadá mi to směšné, absurdní, zbytečné, hloupé. Proč se tím zabývat, když je mi tak dobře. Není nad to užívat si kolotoče zadarmo. Je príma takhle obeplout celý svět v tom mírném houpání, ehm, s častějšími bouřemi, kdy se člověk potácí ze strany na stranu a přitom na loď nikdy nevkročí.

Ideál pro chudobné, stejné jako já. Blázním.

Přiznám se, zkouším novou klávesnici a taky mou opilou mysl, co mi dá.

Blábol.

Zítra mne čeká perné ráno s rozklepanou kocovinou. Ženskou protivnou na kvadrát.

Tajně doufám, že se mi vyhne. Já, bláhová. Chci prožitek beze zla. Už se ke mně vkrádá ten fantas, můj splín, či opilá múza, jež by mne v tuto úctyhodnou hodinu políbila.  Mmm, myslím, že z toho nakonec nebude nic.

Mé ovládání je dávno tatam, pro oči nevidím, prsty si dělají, co chtějí, nohy rozjeté pod stolem marně hledají pevnou zem, mořská hloub je jím příkrovem. Topím se.

Uvadám, místy chroptím a zalykám se solí. Bouře mne přemohla. Loď se v bouři potácí, již dávno ztratila kapitána, kormidelníka spláchlo rozbouřené moře. Tak takhle  se cítí beatnik?

Uf, tak to tedy ne, utíkám, zakopávám a pospíchám směr hajzlík. No jo, na sprostá slova má tupá hlava v celé své ožralosti úplně zapomněla. S úlevou se zajíkám, své zkroucené útroby pokorně odkládám na dno bělostné porcelánové mušle. Večeře za tři sta, vskutku dobře investované peníze. Nevnímám. Zmoženě vedle klozetu usínám, téměř nahá v negližé.

Ráno se probouzím, vlezlé slunko řeže a pálí. Okolí vskutku nezavání. O jé, zrcadlo se nad mou krásou skutečně pomine. Při pohledu do něj se rozprskne na milion kousků. No, to mu nemohu udělat. V zájmu zachování jistého dekora, v posledních zbytcích pudu sebezáchovy a hlavně v rámci záchrany milovaného zrcadla se mu tedy úctyhodným obloukem vyhýbám.

Úklid vyčerpal mé poslední síly. Navíc ta vlezlá kocovina vskutku dorazila, aniž by se mrcha předem ohlásila. Prý nevěděla, že se to má.

A tak mi dejte sbohem a pak mi vlezte do prdele. Dneska jste mi naprosto ukradení. Celý den prožívám v mrákotách, v polospánku snažíc se vystrnadit tu vlezlou tetku kocovinu k sousedům. Večer ji konečně ukecám a dávám se jakž takž do kupy. Při pohledu na v noci vzniklé řádky mi dochází jediné, beatnik ze mne rozhodně nikdy nebude.

Popravdě, nemám o to ani zájem. Ještě teď mě totiž mrzí ta promarněná večeře, ty tři stovky utopené v tom „porcelánovém ráji“.