Baleťák

Pod divadlem bylo ticho. Dveře ještě v ozvěně vrzaly po posledních návštěvnících, kteří je nechali třísknout, když odcházeli. Tma hryzala lampy do žárovek a potichu sněžilo. Zbyl v šatně sám. Piškoty zmateně zůstaly pohozené vprostřed pódia. Kousal si nehty, přemáhal se ale to, co jej pohánělo, bylo silnější. Ta nařasená sukénka, bílá hebká látka. Přičichl ke krajce. Pohladil korunku labuti. Vypadala krásně. Propnul špičky a před zrcadlem se protočil v piruetě. Opravdu krásně. Vychutnával si doteky třpytek na kostýmu bříšky prstů. Vtančil na pódium a uviděl diváky. Seděli tam a koukali na jeho pohozené piškoty. Jenže ta labuť! Kroužila po hladině a pódium se chvělo drobnými vlnkami. Diváci zapomněli na piškoty. Nechali je utopit v jezeře. V prstech promnul řasení látky a hned si udělal rukou křídla, jeho labuť, posadil ji na hladinu. Práskly dveře. Diváci propukli v smích a vypařili se, voda zmrzla a jeho piškoty strnuly. Teprve teď přišla. Roztekly se mu slzy a chtěl utéct, ale jako by mu nohy zamrzly do té vody, co tam nikdy nebyla. A zmražený byl pohled pravé labutě, když viděla své peří na těle havrana.

„Magore! Svlíkni to,“ zařvala primabalerína jezera, „ježišikriste, ty…,“ slova jí došla vprostřed věty. Neudělala ani krok, hleděla na něj s hrůzou a znechucením v očích. A zároveň se jí do zorniček vkrádala trocha lítosti, či snad soucitu. Baleťák. Narvaný v titěrném oblečku tanečnice. Posmrkával se skleněnýma očima, otevíral pusu, aby se nějak obhájil, něco řekl, ale každým pokusem mu slova utíkala a hlas vysychal. Nehybně na sebe koukali, neschopni najít rozumný útěk z té situace. Než se sesunul na zem. Pleskl sebou jak pytel brambor, bez jakékoliv taneční elegance a pod tím prudkým pohybem se látka roztrhala. Labuť jen nešťastně vzdychla. Otočila se a rezignovaně práskla rukou do smotané opony, udělala několik kroků směrem k východu. V uších se jí však zachytilo tiché broukání ve vzlykavé instrumentaci: „…Here comes the sun, little darling, here comes the sun I say, it’s all right…“

„Ne, to není v pořádku! A žádný slunko taky nevyjde. Je půlnoc!“ obrátila se s těmito polokonverzačními větami. Z kabelky vytáhla balíček kapesníků a poslala mu je po zemi. Sedla si na pódium a stále se k němu neodvažovala přiblížit. Děsilo ji, že by se mohla dozvědět, proč dělá, to co dělá. Nadechl se: „Já…,“ začal větu, ale než stihl cokoliv dalšího vypustit z úst, zakřičela téměř hystericky: „Mlč!“ Mlčel tedy. Poslal jí kapesníky zpátky, aniž si utřel slzy a přestal posmrkávat. Vstal a svlékl ze sebe zbytky jejího kostýmku. Udiveně zvedla hlavu k jeho postavě. Jak ho Bůh stvořil! Jen piškoty už měl zase obuté. Po špičkách kolem ní proťapkal a asi za deset minut uslyšela bouchnutí dveří. Nečekaný příliv smutku jí roztřepal koutky rtů a ramena. Víckrát už ho neviděla, ačkoliv…ne to bylo nemožné, netoužila po tom, nemohlo jí to vadit. A když už na něj málem zapomněla, zahlédla na plakátu konkurenčního divadla jeho jméno. U Labutího jezera.