Balada o zločinu

Měl snad vše, co moh´ si přát,
bourák, barák, pěknou babu,
v balíku, dobrej advokát,
v lidech viděl bandu srabů…

 Střídal ženský jako spodky,
jednal s nima jak s rohoží,
ze škeblí bral jen perlorodky,
s tím, že i tyhle odloží…

 Jednou za mnou přišla dáma
s lodičkama na podpatku,
štíhlá, blond – a přišla sama,
mezi náma – v brýlích, v šátku…

 Pěkná ňadra, hezké boky,
dlouhé nohy, hnědé oči,
ať si sedne, dal jsem pokyn,
hlavu ke mně pootočí…

 „Volal jste mě, že mi chcete,
říci něco neodkladně“.
Je asi v nejlepších letech
tenhle chlápek, není na dně…

 „Prý se manžela to týká,
a chtěl jste, abych mlčela…“
„Těžko se mi tohle říká,
váš muž chce kulku do čela
pro vás – prachama mě lákal,
dělal jsem, že beru ten kšeft,
že seženu zabijáka
a sám že budu velkej šéf…“

 Viděl jsem, lape po dechu,
pustil jí hlas z diktafónu
„víte, že mně jde o blechu,
mám jí pokrk na sto honů…

 Ať netrpí, jenom skápne,
dostanete zaplaceno,
pěknej balík z toho kápne,
až tu děvku zatracenou
pošlete na ten onen svět.
Ví až moc a je to mrcha,
tuhle jí bylo třicet let,
nevím, koho smrtí zdrchá…“

 „Řekl jste to policii?“
„Nejdřív jsem chtěl mluvit s váma.“
„Vám tedy vděčím, že žiji?“
Ztlumila hlas tahle dáma…

 „A co kdybych dala více,
že ho odklidíte z cesty?
Když jsem pro něj pijavice,
chci aby už mnoho nestih´…“

 „Nemusíte tady šeptat,
stěny zvuky izolují,
víte, když se mohu zeptat,
mohu si vás nechat ujít?“

 Jen tak v blůzce, netušila,
že zbraň s tlumičem mám v ruce,
vůbec se tím nevzrušila,
myslela, že budu svůdce…

 Vyřídil jsem objednávku,
pod ňadrem má teď rudý flek,
vdovec kost má lačnou vdavků,
svět nezná právo, ani vděk…