Balada o vzdoru

Lež do pravdy balí jak drek,

sedmá velmoc dá psí hlavu

tomu, kdo není pštros, ne šnek,

kdo chce víc než vlastní slávu.

Říká si tak o šatlavu

či aspoň se dost zostouzí,

je svázán víc jak motouzy.

Propagandy pak děsný vlek

proti všem rekům popouzí,

i já myslil, že chci být rek...

 Pravda má fakt dost divnejch štrek,

občas zajde na otravu,

všude je mnoho krve řek,

které vysmějí se právu.

Nevinný jde na popravu,

jeho mínus, že se vzpouzí,

soucit ničí neprobouzí.

Na nic už jsou mu hněv a brek.

Poznal jsem už také nouzi,

i já myslil, že chci být rek...

 Jeden má kulku, druhý šek,

jeden rov má, na něm trávu,

druhý pak hrabe, žádný vděk

nevyslouží si snad davů.

Jde mi víc, jak o potravu,

pro ni však i červi jdou si,

na ni dravci zub si brousí,

z dáli slyšíš jejich skřek,

ne nářek těch, které rdousí,

i já myslil, že chci být rek...

 Smuteční se hosté trousí,

nic dobrého neutrousí.

Každý je sám i bez válek.

Mocní zapráskají vousy,