Arnošt byl v noci poněkud neklidný. Nemohl spát a na posteli se celou noc převaloval. Nevěděl, jak si má pořádně lehnout. Dokonce i prostěradlo ho tlačilo. V tu chvíli se to stalo. Rána jako z děla. Místnost osvětlila oslňující záře a celý dům se lehce zachvěl, jako při slabém zemětřesení. Arnošt vyskočil z postele a utíkal k oknu podívat se, co se to stalo. Přestože si z večera pamatoval předpověď počasí, navzdory vysokým venkovním teplotám byl prostor před jeho domkem doslova zasypaný sněhem. Uprostřed záhonku s keříky růží stály veliké saně a v nich zapřažené čtyřspřeží sobů. Okusovali si v klidu konečky větviček růží i vedle rostoucího šeříku a vůbec jim nevadilo, že nenávratně poškozují Arnoštovu zahradu.

Arnošt si pomyslel: „Že bych přeci jen spal?”

„Vždyť toto je pohled jak vystřižený z americké reklamy”, utrousil si pro sebe s úsměškem. Otočil se od okna a rozhodl se pokračovat ve svém živém snu z postele. Jakmile však pustil záclonu, uviděl, že se s ním začíná dít něco neobvyklého. Najednou cítil, jak se mu pyžano stává větším a větším a mění barvu z původní modré na červenou s bílými chlupatými okraji. Protože jeho pohodlné pyžamo už nadále nebylo vůbec pohodlné, začal si ho Arnošt rozepínat, že si ho tedy sundá. Jenže ouha, ono to vůbec nešlo. Jednotlivé knoflíky nešly vůbec uchopit. Jako by jeho štíhlé tělo náhle začalo zrychleným způsobem tloustnout.V tom mu to došlo...

Vyděšeně začal křičet: „Tóóóó nééé! U nás přece nosí dárky Ježíšek!....”

Arnoštovo tělo narostlo tolik, že vyplnilo veškerý volný prostor jeho červeného obleku, který dříve plnil funkci pyžama. Arnošt se podrbal na břiše, protože ho nová uniforma příšerně štípala.

„To ale děsně kouše...”, chtěl si postěžovat, ale místo toho se jeho tělo bodře rozesmálo a vydalo nečekaně: “Ho ho ho!” a vlnilo se při tom v ramenou jako nějaká povedená pouťová atrakce.

„Zatracený vliv agresivní americké pseudo-kultury”, chtěl si opět zanadávat.

Avšak opět se z něj ozvalo: „Ho ho ho hóóóóó, ho ho ho ho”.

Jako v předchozím případě se u toho směšně vrtěl.

Náhle si všiml skrze mezeru mezi závěsy, jak sobi bezostyšně plundrují jeho  zahradu. Speciálně ten, který byl zapřažen v čele. Byl z nich nejmenší a měl červený čumák. Roztáhl tedy rychle závěsy i záclony a otevřel okno. V návalu zozčílení se rozkřikl na spřežení. No schválně hádejte, co z Arnošta vylezlo namísto zamýšleného:

„Vy potvory, necháte mojí zahradu na pokoji?”

Kupodivu to nebylo žádné hohoho ani nic podobného, což nakonec samozřejmě překvapilo i Arnošta. Slova, která plynula z jeho úst přirozeně ani nebyla ta, jež zamýšlel pronést, ale zvolal vesele na soby.

„Kluci! Rudolfe! Připravte se k odjezdu.”

„Oukej, šéfé. Žvejknul ten nejmenší, ale od okusování větviček ho to neodradilo.”

Arnošt znovu zavřel okno a začínal být pomalu smířen se svým osudem. Smířen s tím, že se z něj stává manifest prozápadní kultury, a že nemůže svobodně pronášet slova tak, jak mu je situace přinášejí na jazyk. Najednou si uvědomil, že to třeba bude zajímavá zkušenost. Čekal co se s ním bude dál dít. Po pár vteřinách vyskočily ze šatní skříně dvě černé ponožky a lidským hlasem k němu pronesly: „No vidíš, takhle se nám to líbí. Pozitivní přístup. To je ono.”

„Hmm, co mi zbývá” utrousil uštěpačně Arnošt a pozoroval, co se bude s ponožkami dál dít. Jak tak hypnotizoval svým pohledem oživlé ponožky, ty se z ničeho nic začaly na podlaze točit dokola, jako pes, který si připravuje pelíšek na spaní a po dvanácti a půl otočkách se rozklubíčkovaly. Potom se hadími pohyby připlazily až k Arnoštovi. Samy se mu navlékly na bosé nohy a ve vteřině se proměnily ve vysoké zateplené Santovské holínky. Potom nebohého Arnošta rozpochodovaly a vyšly s ním před dům a vstoupily s ním do saní. Arnie:-) se chvíli rozhlížel po vybavení svého nového dopravního prostředku a zkoumal měkkost sedaček. Z hopsání ho vyrušil až Rudolf, když se k němu otočil a řekl: „Pod přístrojovkou máš dopis.”

Arnošt se udiveně na soba podíval, kde by se asi tak v saních mohla vyskytovat přístrojovka, ale nic, co by se tomu mohlo podobat neviděl.

„Pod opratěmi”, znuděně upřesnil Rudolf.

„Aha”, zasmál se v duchu Arnošt a zastyděl se, že mu ta slovní hříčka nedošla hned.

Svýma rukama šmátralkama prohmatal přední stěnu saní, až nahmátl skoro neviditelná dvířka, která se neslyšně otevřela a zevnitř vypadl papírek, na kterém bylo roztřesenou rukou napsáno:

Ahoj Santo_2,

promiň, že jsem Ti předem neposlal varování, ale chřipka přišla také bez varování. Tady ve Finsku v Korvatunturi za polárním kruhem mrzne až praští. No a včera večer z toho mrazu mě praštil veliký rampouch do zátylku, když jsem se vracel z kadibudky, až jsem z toho omdlel a úplně omdlený jsem ležel na sněhu jen v noční košili až do rána. Dostal jsem z toho všeho chřipku, takže teď nemůžu nosit lidem a hlavně dětem dárky. Jsi mi ze všech lidí v obličeji nejpodobnější a přestože jsi v kompetenci mého bratrance Ježíška, byl jsi vybrán, jako můj náhradník. Prosím Tě o spolupráci. Bez Tebe jsou Vánoce v západním světě v ohrožení. Ostatně, stejně Ti ani nic jiného nezbývá, protože ve chvíli, kdy si čteš tento dopis, jsi již pod vlivem kouzla vánočních trollů.

S pozdravem,
Santa_1

Santa Claus, FIN-96930 Arctic Circle, Finland

P.S. Rudolf Tě všude zaveze, ale nezapomeň včas všechny soby nakrmit!

Arnošt si dopis nechápavě několikrát přečetl, ale moc tomu všemu nerozumněl. Proč to všechno vlastně spadlo na něj? Když ho do toho ten Santa namočil s pomocí kouzel, proč si sám nevyléčí chřipku? Rudolf, jako by mu četl myšlenky, protože z ničehož nic utrousil.

„Jóóó, chřipka, to je prevít, na tu účinkuje akorát peřina, čaj s medem a vitamíny. Na tu jsou všechny kouzla marný...”

Když si Rudolf všiml, že Arnošt už má dopis dočtený, rychle zadrmolil: „Teď si prosím přečti bezpečnostní instrukce. Únikové východy jsou po stranách saní. Prosím, nenahýbej se za jízdy. Plovací vestu najdeš pod sedadlem. Za jízdy je zakázáno kouřit. Celou cestu bys měl zůstat připoutaný. Uveď opěradlo do svislé polohy. Během startu a během přistání budou světla z bezpečnostních důvodů ztlumeny. Ke startu, připravit, pozor, Teď!”

Saně trochu cukly, protože od té doby, co přistály u Arnošta na zahradě, stihly solidně přimrznout, přestože za hranicí pozemku bylo deset stupňů nad nulou. Pak  se vznesly do vzduchu a nabraly směr Finsko. Arnošt se zrovna chtěl zeptal, zda-li se během letu bude podávat nějaké občerstvení, když Rudolf monotónním hlasem prohlásil: „Budeme přistávat!”

Arnošt tedy porušil zákaz a vyklonil se ze saní ven a pod sebou uviděl na sněhové pláni obrovskou základnu, na níž se se spřežením chystali přistát. Než by řekl švec, už to zase cuklo, jak se lyžiny dotkly země. Když zastavili, sobi se automaticky odpojili od saní a naučeně odběhli do nedalekých stájí, kde si dali horkou sprchu a krmelec čerstvého sena. Arnošt ještě chvíli váhavě seděl připoutaný na místě, než ho napadlo, že asi nemá cenu dál čekat venku. Vystoupil tedy a nejbližšími dveřmi vešel dovnitř do domu, respektive do takové zemljanky. Uvnitř bylo překvapivé teplo, přesto se však Arnošt nepotil. Hned za dveřmi na něj čekal troll - dveřník. Troll pozdravil, uklonil se a povídá: „Dobrý večer Arn..., tedy vlastně Santo dvojko, já jmenuji Christobald, již jsi očekáván. Pojď za mnou.”

„Dobrý den”, stačil jen odpovědět a už se vydali dlouhou chodbou, neznámo kam. Na konci se Arnoštův průvodce zastavil.

„Dál už musíte sám. Já nemám očkování.”

Christobald pokynul Arnoštovi, aby šel dál. Jakmile vstopil, dveře se za ním automaticky zase zavřely.

„Dobrý večer”, uklonil se Arnošt.

„Pěkdě vítáb, Ardošte”, odpověděl Santa s ucpaným nosem.

Arnošt si chtěl s pravým Santou, ležícím v posteli, potřást alespoň rukou a tak vykročil dopředu. Santa ho však hned zarazil.

„Sdůj, sdůj, dechoď blíž, aď to ode bě taky dechytíš. Chřibka je brevít!”

„Dobře tedy”, odpověděl Arnošt a pokračoval: „Mohl byste mi prosím, pořádně vysvětlit, proč jsem vlastně tady?...”

„Dopis v kaslíku jsi četl, že jo?”

Arnošt přikývl.

„Takže abych to ještě trochu rozvedl. Mám rýbu, takže nemůžu zchádět dárky. Musíš to zvládnout sáb.”

„Ale jak?”

„Na stole leží moje kreditka. Tu si vezbi a ostatní necháváb na tvé předstabibosti.” řekl Santa odměřeně. Bylo znát, že mu v hlavě tlučou tisíce permoníků a raději by se věnoval kurýrování.

„Už běž, nemáš času dazbyt!” začal tlačit na Arnošta.

Santa 2 tedy ustoupil psychickému nátlaku a hmátl po platební kartě a průvodním dopise, co ležely na stole a bez pozdravu odešel z pokoje. Na chodbě mu to nedalo a přes všechna pravidla slušného chování se sklonil ke klíčové dírce a podíval se, co bylo hlavním důvodem, proč ho jeho předchůdce tak striktně od sebe vypudil. Stačilo jedno mrknutí a hned bylo vše jasné. Kolem Santova lůžka se najednou promenovala velice vyvinutá trollí krasavice, prsatice a pod ošetřovatelskou záminkou se Santou laškovala, po lžičkách ho napájela nějakým čajem. Santovi se tento způsob léčby zjevně velice líbil. No bodejť by ne.

„Ehm, ehm!” vyrušilo náhle Arnošta významné zakašlání.

Leknutím se praštil do nosu o kliku u dveří. Vedle něj stál troll-dveřník a měřil si ho s takovým shovívavým usměvem.

„Mohu Vám nějak pomoci, pane?” prohodil tónem ne nepodobným hlasu zámeckého majordoma a očividně si tuto situaci vychutnával.

„Spadla mi na zem karta.”, snažil se zachránit situaci Arnošt a cítil, jak se mu hrne červená barva do uší a tváří, z toho, že byl načapán jak malý kluk, co se učí kouřit na záchodě.

„Ano, jistě...”, pousmál se dveřník. „Mohl byste mě nyní následovat?

Chtěl bych Vám předat seznam obchodníků, kteří akceptují naši edici kreditních karet.”

Arnošt následoval trolla zpět na recepci.

„Tady to máte.”, prákl ohromnou knihou o desku stolu, který tvořil přepážku recepce.

„A neztraťte to. Na konci Vaší mise to musíte v pořádku vrátit.”

Santa-náhradník letmo nakoukl na pár stránek, aby si udělal předběžnou představu, jaké typy obchodů může s kartou navštěvovat za účelem nákupů.

„No vždyť to berou snad všude”, podivil se nahlas Arnošt.

„Ano, i tak by se to dalo říci. Jen benzín se s tím nedá platit. Protože, próóč?”

„Eh?”

„Protože benzín sobům cóóó?”

„Benzín sobům...eh?”, stále tápal Arnošt.

Dveřník po něm hodil znuděný pohled. „No přece, benzín sobům nechutná. Mají raději co?”

„Naftu”, vyhrkl zmatený Arnošt.

„Ale nééé”, chytil se za čepici troll. „Mají raději, ječmen, pšenici, trávu, seno, jablka a tááák.”

„No jo, to je jasný” dělal najednou chytrého Arnošt.

„To jsme rádi, že si rozumíme... Tak! Neztrácej čas a šupito presto! Vánoce se kvapem blíží!”

Arnošt si tedy narazil čapku více přes uši a vyšel ven před budovu. Tam už na něj čekalo připravené sobí spřežení. Arnošt nasedl a aby si situaci zjednodušil, zavelel: „Tam, co pravý Santa jezdí pro dárky každoročně jako první.”

Hlavní sob Rudolf jen prohodil: „Dobrá, jedeme!”, a už se spřežení vzneslo do oblak a Santa 2 letěl na saních vstříc nákupům. Letěl v režimu autopilota, protože vlastně vůbec nevěděl, kde leží jejich cíl. Po pár minutách navedl Rudolf spřežení na přistání. Arnošt se naklonil přes okraj saní, aby viděl, kde se chystají přistát. Nemohl uvěřit svým očím. Nevěřícně se několikrát štípnul do zadku a promnul si oči. Obraz před jeho očima však zůstával stejný. Sobi se pokoušeli přistát na parkovišti před Tescem v Letňanech.

„Proč jezdí Santa nakupovat právě sem?” zeptal se Arnošt tak, že ho uslyšel i Rudolf.

„To je přece jasné..., protože tu najde vše pod jednou střechou, ne?!...”

„Hmm, asi by měl míň věřit reklamám”, ušklíbl se Arnie. „No nic, jdeme na to, ať to máme rychle za sebou”.

Arnie nahmatal v kapse klíčky od saní a pečlivě je zamkl. Také nezapomněl dát sobům na zadní nohy botičky. Opratě samozřejmě zamknul také a to v režimu couvání.

„Tomu říkám 'zámek řadící páky'“ usmál se pod Santovskými fousy Arnošt. Jediného soba, kterého nezamkl, byl Rudolf, protože toho ze spřežení úplně vypřáhl a do jeho postrojů zapřáhl velikánský nákupní vozík, který si vyzvedl u stanoviště košíků.

„Tak jdem”, vyzval Rudyho a ten poslušně vyrazil kupředu. Vzali to společně se Santou 2 velice detailně a poslušně, obchod za obchodem, oddělení po oddělení, regál za regálem. Nic jejich pozornosti neušlo. Santa připravoval splnění ticíců přání malých i velkých, pro děti, dospělé i pro čertiska i andílky. Zkrátky pro všechny, kteří vyslovili své přání a napsali dopis Santovi a poslali mu ho včas na poštu za polární kruh. Vždy když byl vozík už téměř k neuvezení, zavelel Arnošt Rudlovi: „Pokladna!!” a obětavý sob dotáhl náklad k pokladně, kde věci nafasovanou kartou poslušně zaplatil. Dárky pak opatrně přesypával do připravených vánočních pytlů na nošení dárků, ne žádné Tesco igelitky, které se pak hodí akorát na vystlání koše. Pytle pak  společnými silami odvezli zpět na parkoviště, kde je pak opatrně přendal do saní. A pak znovu do obchodů a pak znovu a znovu, dokud byla některá přání nesplněna. Takhle to šlo docela dlouhou dobu. Asi při šestitisící tří set sedmdesáté osmé otočce najednou mezi regály Arnoštovi přistála na rameni cizí ruka a ozval se přísný hlas: „Tak a mám tě, milánku! Ukaž kapsy! Už jsi donakupoval ty lumpe!”

Arnošt, starý poctivec, se strašlivě lekl a prudce se otočil a začal se bránit: „To musí být omyl, já nic...”

„Co blbneš, vždyť to je jen legrace. To jsem já, bráchanec Ježíšek, to mě nepoznáváš?”, smál se na celé kolo Ježíšek.

„Dobrý den”, odpověděl Arnošt, „Já jsem Arnošt. Tedy vlastně Santa 2. Já za Vašeho bratrance Santu 1 jenom zaskakuju. Má chřipku.”

„Aha, pardon. Ta podoba. Já myslel, že jste Santiago. No, snad se na mě nebudete moc zlobit, že jsem Vás tak vylekal. Dobrý?”, podal Ježíšek Santovi 2 ruku.

„V pořádku.”

„No tak, nebuď takovej suchar”, začal se Ježíšek zase smát a šťouchnul Arnošta do pupíku, až ho to zalochtalo. „Usměj se přece, budou Vánoce. I když jsi náhradník, tak je Tvým úkolem rozdávat radost a ne kyselý xichty”.

Ježíšek byl opravdu veselá kopa a pořád okolo Arnošta poskakoval, jako by snědl nejméně půl kila chechtacího prášku.

„A pod jakou divizi spadáš?”, zeptal se najednou Ježíšek. „Myslím normálně, jako člověk. Od koho dostáváš dárky? Od bráchance nebo snad odě mě?”

Arnoštovi neuniklo, že Ježíšek přešel plynule na tykání aniž by se zeptal.

„Pod Tebe.”, upřesnil. „Jmenuju se Arnošt Kulíšek. Z Nového Města pod Čertisákem.”

„Už vím, už vím”, přitakal Ježíšek. Tvojí várku mám zrovna ve vozejku, tak mi tam moc nekoukej, ať si nezkazíš překvapení.

„OK. Já už musím. Rád jsem Tě poznal.”, začal se loučit Arnošt.

„Já Tě sice už dávno znám, ale taky se měj. Ahoj. Jo, pro případ, že bychom se někdy ještě přímo setkali...Říkej mi klidně Ježich, je to kratší. Všichni známí mi tak říkají”, opětoval pozdrav na rozloučenou Ježíšek a nezapoměl Arnošta znovu dloubnout do břicha. Tentokrát to moc Arniemu příjemné nebylo, protože se mu Ježíšek trefil do žeber.

„Hele šiška! Bum do bříška! Hehehé!”, zasmál se nakonec svému vlastnímu vtipu Ježíšek a pak už oba pokračovali v nákupech. Během dalších nákupů se oba ještě párkrát setkali, ale už se jen pozdravili pohledem a pokynutím hlavy a věnovali se dál svým povinnostem. Když už Arnošt vykoupil zboží a přáníčka ve všech obchodech a lyžiny saní praskaly pod tíhou všeho toho budoucího nadělování, nasedl Arnošt znovu do saní a radostně si zamnul ruce.

„To jsem to ale krásně zvládl”, pochválil se Santa 2, „Mám už dárky pro všechny lidi z mé divize.”

„Jéžiš! Odemknout soby! Jsem já to ale hlava děravá”, povzdechl si Arnošt a znovu musel vystoupit a osvobodit soby od pout proti odcizení.

„No, vám samozřejmě taky něco dám, vy moje zvířátka” poplácal po bocích své sobí motory.”

Nasedl  zpět do saní, odemkl opratě a přejel i s celým nákladem k sobí stanici.

„Pětadevadesátku V-Power”, poručil obsluze. „A plný žlaby pro všechny. Jó a bezšťovíkatej, ať nemaj překyselený žaludky. Nechci aby dostali prdíky. Kdo to má za jízdy čuchat!”

„Jasně, šéfe”, poslechl chlapík z obsluhy.

Mezitím, co sobi pojídali své palivo, myl Santa 2 přední rolničky na saních, aby měly za jízdy čistý zvuk. Pak ještě vyčistil všem sobům kopyta. S posledním kopytem měli sobi už plné žaludky tou nejkvalitnější stravou, takže se mohli vydat na cestu zpět do Laponska. Santa ještě pro jistotu zkontroloval, zda jsou všechny pytle pevně zavřené a přivázané. Pokud by došlo k předčasnému rozdávání dárků, mohl by prý být popotahován i od vánoční disciplinární komise. Když bylo vše zkontrolováno, vydali se všichni, s Rudolfem vpředu, na zpáteční cestu.

Po zaplacení se Santa 2 připoutal, zamlaskal, prásknul otěžemi, aby tím dal příkaz k jízdě. Sobi zabrali ze všech sil, ale sáně zůstaly na svém místě. Sobi zjevně neměli dostatek síly, aby utáhli tak velký náklad.

„Co teď?”, zeptal se Arnošt Rudolfa.

Ten odpověděl: „Trojka a čtyřka se přejedli a nyní špatně táhnou. Musíme chvilku počkat až si odkrknou a pak to zkusit znovu”.

Jen co to dořekl, ozvalo se dvojhlasně takové: „Bluááá!!” a třetímu a čtvrtému sobovi se zavlnila tlama.

„Že by už? No tak to zkusíme znovu”, pomyslel si. Pozvbudil spřežení: „Ně!...Ně!”.

Druhý pokus byl úspěšný. Saně i s celým  nákladem se vznesly do vzduchu. Sice poněkud váhavěji, ale přece. Vždyť dárky taky něco váží. Nabrali kurz směr Finsko a než by řekl 'Joulupukin kammari', byli tam. Po přistání se sobi znovu automaticky odpoutali a jako obvykle odklusali si odpočinout do stájí. Santa se chystal, že se půjde dovnitř zeptat, kde by si mohl taky trochu odpočinout, když už má všechny dárky obstarány. V tom se však otevřela velikánská vrata vedle hlavního vchodu a zevnitř se vyhrnula dobrá dvacítka trollů dělníků a odtáhli všechny dárky i se saněmi dovnitř. Zrovna ve chvíli, kdy Arnošt sahal po klice od dveří, že si tedy půjde někam schrupnout, hlavní troll, očividně jejich šéf a největší kibic, drze zakřičel na Arnošta: „Kampak, kampak? A pomáhat nám bude kdo? Ať už jsi v překladišti!”

„Ale já... Já si chci trochu odpočinout. Vždyť už mám všechny dárky koupené a do nadílky zbývá ještě spousta času”

„Musíme to přeci všechno přetřídit...”

„Proč? Takhle to nestačí? A to u toho musím být?”

„Samozřejmě, že nestačí. Ty jsi nakupoval podle abecedy, ale nadílka musí být podle adresy, podle PSČ, aby ses moc nenalítal a neodrovnal celé sobí spřežení.”

„No dobrá, ale proč u toho musím být já?”

„Jejda, ty máš ale dlouhé vedení. To Ti nebylo při nakupování divné, že najednou víš, co komu nadělit?”

„No vidíš, teď mi to teprve došlo. Asi jsem moc šikovný, že?”

„Ale prdlačky. Jenom ten, kdo má na sobě santovskou uniformu to ví. Je to zakódováno v čepici a ta Ti ty přáníčka přenáší do hlavy.”

„Aha. A nikdo jiný to neví?”

„No, pak už akorát holky z podatelny, co přijímají poštu od lidí.”

„A nemohly by při přetřiďování zaskočit ony? Mně se chce děsně spát.”

„To ani náhodou. A kdo myslíš, že bude přijímat a razítkovat přáníčka na příští sezónu? Chuděry holky se nezastaví ani na chvilku po celý rok. Některé děti jsou děsně nedočkavé a zásobují nás dopisy celoročně. Žádosti i poděkování.”

„No dobrá. A co mám tedy dělat?”

„Jenom si sedni támhle do toho vyvýšeného otočného křesla uprostřed překladiště a budeš odpovídat klukům, kam s jednotlivými dárky podle cílového PSČ.” a ukázal na takovou vysokou stoličku.

„Aspoň, že budu moci sedět”, pomyslel si Arnie a šel se vyšplhat na své nové místo.

Mezitím, co Arnošt šplhal na stoličku, trollové vysypali všechny dárky na jednu velikou hromadu a pytle nasadili do takových speciálních držáků podél zdí a nad každým pytlem byla cedulka a na ní napsáno PSČ, do jaké oblasti mají dárky z tohoto pytle směřovat.

“Tak jdeme na to!” zavelel troll předák. Ostatní dělníci si vykasali rukávy a zdvihli z ohromné dárkové hromady první balíčky. Z každého balíčku dělník přečetl výrobní číslo a s tímto číslem se obrátil na Santu.

“ES45657-6540-215G”, zněla otázka.

“Eufrozín Rosamund, San Bernardino, 92408 “ byla odpověď.

“65481487”

“paní Jonesová, domov důchodců, Malvíny, FIQQ 1ZZ”

Byla to hotová smršť otázek na Arnošta ze všech možných směrů v rychlém sledu, takže se Arnošt na své židli točil jak plechový kohout na střeše za větrem. Byla to velice náročná práce pro obě strany. Každý z trollů, jakmile se dozvěděl adresu, napsal na dáreček cedulku se jménem adresáta a vhodil dárek do pytle se správným PSČ. Všichni se u toho pěkně zapotili a nejvíce Arnošt, který se po několika minutách tak potil, že si nestíhal z čela stírat pot. Po půl hodině už byl tak mokrý, že se na něj oblečení doslova přilepilo.

„Potřebuju pauzu”, vykřikl mezi dvěmi odpověďmi.

„Až v celou”, odbyl ho z rohu troll kibic, který nad vším jen dohlížel a potají ukusoval svou svačinu a zapíjel kakaem ze sobího mléka. Dělal jako že nic, ale všichni ostatní o tom věděli, protože se mu kolem pusy od lahodného kakajíčka dělaly veliké kakaové fousy, což působilo dost komicky. Když konečně odbila 'celá', nastala dlouho očekávaná pauza. Zplavený Arnošt mohl konečně na chvíli vydechnout. Ihned si rozepl uniformu a sundal čepici. Byl by si jí sundal již dříve, ale v celém tom spěchu ho to před tím ani nenapadlo.

„Uff! Odfoukl si úlevou”.

Na magické slovo “Svačinááá”, seskočil ze židličky a po vzoru ostatních dělníků si stoupl do fronty, na jejíž konci se rozdávala zasloužená svačina s hrnek sobího kakaa. Když na něj došla řada, odnesl si jídlo i pití zpět na svou vyvýšenou židličku. Tam hladově zhltnul svačinu, promíchal si kakao. Už, už se chtěl napít, když na něj vedle stojící-svačící troll zašeptal: „Vyndej si lžičku z hrnku” a spiklenecky na něj mrknul. Popletený Santa 2 nevěděl, proč by to měl dělat, ale raději svého kolegu poslechl. Nechtěl se proti ničemu provinit. Kakao vypil na jeden lok. Taková to byla lahoda. Pak už jen vrátil prázdný hrnek a duševně se připravoval na další otázkovou bouři.

„Tak a jedem, ať máme do rána hotovo”, ukončil pauzu šéf trollů.

„605588466”

„Nevím” odpověděl překvapený Arnošt.

„605588466” zeptal se znovu troll, který byl snad ještě více překvapený než náš ubohý Santa náhradník.

„No vážně, já nevím”, bránil se Arnošt a pomalu se ho začala zmocňovat hrůza, při pomyšlení, že zapomněl, komu patří které dárky.

„Tak to je průšvih jak Brno” zaklel vrchní troll a pospíchal k Santovi. „Co se stalo? Jak to, že nevíš? Ty máš alergii na sobí kakao nebo co?”

„Jak to mám vědět, já to pil poprvé v životě” fňukal Arnie.

„No jo, ale co budeme dělat? Výpadek si nemůžeme dovolit. Jestli na to okamžitě nepřijdeme, je ohrožená včasná vánoční dodávka.”

V celé hale zavládla ponurá nálada. Každý si už promítal ten nejkatastrofičtější scénář a jeho možné dopady.

„To nás nahoře asi zmydlí”, začal se vzduchem šířit názor. Všichni trollové se tvářili nešťastně a úplně vyřízeně. Až najednou se odkudsi ozvalo chraplavým hlasem: „Čepici! On nemá čepici! Bez čepice to nefunguje”

Všichni si oddechli. Každý věděl, že stačí si čepici znovu nasadit, a třídění  může znovu hladce pokračovat.

„Tak si ji nasaď”, vyzval ho předák.

„No, ale já ji asi ztratil. Nevím kde je. Naposledy si ji pamatuji před přestávkou.”

Každý se automaticky začal dívat po zemi, aby mohli znovu pokračovat v práci. Nikde však čepice nebyla. Nejdůležitější článek řetězu a jako by se po něm slehla zem. Když viděl, že pátrání se stále nechýlí ke konci, rozhodl se Santa také přiložit ruku k dílu a prověřit, jestli náhodou někdo omylem nehodil kouzelnou čepici do jednoho z pytlů s dárky. Jak tak slézá ze židle dolů, cítí, že ho něco tlačí. Ohléhne se pod sebe a co to nevidí? Čepici.

„Omlouvám se. Já si na ní seděl.”, začervenal se.

„Ok, ok, tak zpátky na místo. A hurá do práce.” popoháněl trollí šéf.

„605588466”, zaznělo znovu, tentokrát již po třetí.

„Fridolin Weber, San Diego, CA 92182-1233” s úlevou odpověděl Arnošt. I celá hala si oddechla. Téměř sborově zašumělo: „Uff, je to tam. Sláva.” Napětí v místnosti očividně polevilo a s radostí z dobře ubíhající práce celý tým přetřídil i zbytek dárků. S posledním zařazeným dárkem Arnošt slezl zpátky dolů na zem ze židle a unaveně a tak trochu i vyčerpaně si sedl na podlahu.

„A jaké překvapení je pro mě nachystáno teď?