„To nám to ale krásně ubíhá”, pochvaloval si Arnošt, když už měli naděleny zhruba tři čtvrtiny dárků. Podíval se při tom na hodinky tak nešikovně, až mu vypadla otěž z ruky. Jak se tak pro ni shýbal, nevšiml si, že se zrovinka blíží na nebeskou křižovatku. Když znovu držel opratě v ruce a začal se věnovat řízení, zjistil, že jim zrovna padla červená na semaforu.

„Kdo by tu v tuto dobu mohl jet...Nezastavujeme, máme zpoždění...”, řekl si Santa a rozhodl se jízdu nepřerušovat. Jakmile však vjel do prostoru křižovatky...

„Prááááásk!”

Ozvala se příšerná rána. Arnošt prudce zabrzdil soby, až se jim udělala pěna u nozder.

„Kterej rapl to narušil můj vzdušný prostor?”, ozvalo se najednou ze Santova nákladního prostoru v saních. Vyděšený a provinilý Santa dvojka se otočil a začal se prohrabovat mezi jednotlivými pytli, aby objevil svého nového pasažéra.

„Jste v pořádku? Nestalo se Vám nic?”, staral se.

„Teda to by mělo být aspoň za dvanáct bodů, roční zákaz řízení sobích spřežení a pětadvacet na holou ve správním řízení.”, řekla hlava, která právě vykoukla mezi dárky.

„Jé, Ježichu promiň!”, poznal najednou Arnošt vyčuhující hlavu v nákladním prostoru. „Počkej, pomůžu Ti...”, spěchal Arnošt.

„Nebolí Tě nic? Moc se omlouvám.”

„Bolí mě křídla, snad to nebude zlomenina.”

„Ukaž, já Ti to pofoukám”, nabídl se. „Šššš! Fffffůůůů!”

„No to je o moc lepší. Děkuju!”, zhodnotil situaci po pofoukání Ježíšek a zkusil zamávat křídly.

„Oukej, ale kormidlo a směrovka mi nějak skřípe.”

„Tak já Ti to srovnám”, mohl se ochotou přetrhnout Arnie. Několika šikovnými hmátnutími napravil nesrovnalosti.

„Super! Teď je to snad lepší než před tím.”, pochválil si křídla Ježíšek.

„A vážně Ti nic není?”, měl stále obavu Santa dvojka.

„Nebóóój, Jsem přece kouzelnej, jsem Ježíšek, mě se přece nemůže nikdy nic stát.”

„Jak myslíš...”, odpověděl stále trochu pochybovačně Santa.

„Jéje, mě se ti tu rozsypaly dárky.”, všiml si náhle Ježíšek a začal je sbírat. “Zbývá mi už jen poslední město. Praha. Pak už budu mít všechno pro letošek hotový.” Ježíšek posbíral své rozsypané dárky, které se válely všude okolo.

„Tak se měj. A příště nezapomínej dávat přednost. Je to vážně moc riskantní. Čaues.”, rozloučil se Ježíšek a bez dlouhého otálení pokračoval v letu směr střední Evropa.

„Uff! Už nikdy neprojedu křižovatku na červenou. Ani na oranžovou. To vážně za těch pár vteřin nestojí.”, zhodnotil situaci Arnošt.

„Tak jedem kluci. Ať už to máme taky za sebou.”

Arnie práskl opratěmi a sobi se opět dali do příšerného trysku. Však taky měli zase co dohánět. Kvůli kolizi s Ježíškem nabrala nadílka opět docela zpoždění. Naštěstí se už nestala žádná nepříjemnost, protože se Arnošt snažil chovat maximálně svědomitě. Držel opratě pevně a sobíci ho poslouchali na slovo. I když vlastně... Jedna malá nepříjemnost se přeci jen stala. Na samém konci nadělovacího maratonu, když Santa vylezl z posledního komína, složil poslední prázdný pytel a chystal se ho hodit zpátky do saní, koutkem oka zachytil něco třpytivého. Zbystřil zrak. Za sedačkou bylo zapříčeno něco malého.

„Hmmm, co to tam je?”, podivil se zvědavě a rozhodl se to prozkoumat. Vlezl si na náladní korbu, aby se lépe dostal k té třpytivé věci.

„HHHHHHHHHhh!!”, zhrozil se v okamžení. „Dáreček! Zapomněl jsem doručit jeden dáreček! Co budu dělat?”

V tom ho napadla spásná myšlenka: „Musím ho doručit!”

Ihned se podíval na sériové číslo balíčku.

„SJ 805615-RP”, přečetl si nahlas kód, aby mu ho čepice přeložila.

„Neplatný kód!”, vnukla se mu náhle do hlavy myšlenka.

„To přeci není možné”, pomyslel si Arnošt a přečetl si kód znovu.

Opět mu čepice šeptala stejnou odpověď. Arnie si tedy sundal čepici, aby si ověril, jestli se mu náhodou neutrhla bambule a tím nepřestala čepice správně fungovat. Všechno se však zdálo být v pořádku.

„No tak to je v loji”, zasténal Santa. „Nevím, kam mám doručit dárek”

Rudolf zaslechl Arnoštovy vzlyky. „Jak jsi říkal ten kód? Zopakuj mi ho, prosím.”

Arnošt udělal, co po něm cečvenonosý sob žádal.

„SJ..., SJ..., to mi něco říká.”, přemýšlel nahlas Rudolf. „To nebude totiž vůbec naše divize. Musela se někde stát chyba. To je zkratka divize Svatý Ježíšek. Všechny jeho kódy začínají takhle.”

„Ale jak se to dostalo k nám?”, lámal si hlavu Santa.

„Muselo se to zapadnout pod sedadlo při té srážce”, rozetnul problém Rudolf.

„To zní velice pravděpodobně”, přisvědčil Arnošt. „Jak ale tento dárek doručíme na místo určení, když nemumíme přeložit kód?”

„A zkoušel ses podívat na visačku se jménem obdarovaného?”, utrousil sarkasticky sob.

„Bingo!”, zastyděl se Arnošt a už na dárku začal hledat visačku: „Už to mám.” Radostně vyjekl, když si přečetl jméno i adresu, komu měl být dáreček doručen.

„No jo, ale Ježíšek přeci naděluje už večer čtyřiadvacátého a v Praze už je skoro ráno.” Radost Santu zase opustila stejně rychle, jako ho před chvílí navštívila.

„Možností je teoreticky několik.”, začal mudrovat Rudolf. „Za prvé, dárek nedoručíš. Za druhé, doručíš ho na místo, ale v okolí stromku nastolíš situaci takovou, aby si lidi mysleli, že ten dárek večer jen zapomněli rozbalit. Nebo za třetí, zavoláš na ústředí zeměkoule, jestli by Ti povolili cestování v čase.”, vyjmenoval varianty Rudolf.

„Hmm, hmm”, zamyslel se Arnošt.

„Tak já si ten dárek nechám pro sebe”, rozhodl se náhle Arnošt a rozhlédl se, kde by se tak mohl nejlépe posadit a dárek si v klidu rozbalit.

„Ty jsi fakt Santa ze všechny peníze”, rozhořčil se Rudolf. „To snad není pravda. Ty bys vážně byl schopen nechat si cizí dárek, na který někdo čeká? Styď se! Fůůůj-Bléééé!” Vypláznul na Arnošta svůj celý dlouhý jazyk. Náhradní Santa se zastyděl.

„Tak teda asi zkusíme tu variantu zmatek pod stromečkem.”

„To už je lepší”, pokýval sob. „Nasedej. Letíme.”

„No jo, ale kam?”, nedocházelo zase Arnoštovi, když se chopil otěží.

„Ty už jsi zase zapomněl, co jsi před vteřinou četl na té visačce?”

„Hihihi”, uchichtl se Arnošt. „Hmm, hmm, bude to asi nějaká hájovna uprostřed lesa na mýtině. Stojí tady: 'Praha - Prosek, 19000'. To bude určitě moc krásné místo. Snad tam půjde dobře přistát. Snad to tam je dobře prosekané.”, odhadoval Arnošt.

„Pohlaví: žena”, četl dál na cedulce. „Iniciály RP... To by mohla být Rosamunda Pilcherová”, zavtipkoval Arnošt.

„Nene - Stojí tu...”, četl dál. „Roztomilka Pišišvorová”, přelouskal zbytek štítku Arnošt.

„To je moc zvláštní, ale krásné jméno, že?” zasnil se Rudolf.

„To je. Moc!”, přitakal Arnošt.

„Tak letíme!”, vyzval Santu sob.

„Tak letíme.”

A tak letěli. Když přiletěli na střechu cílového domu, sobi i Arnošt zjistili, že dům vůbec není uprostřed lesa a není to hájovna. Santa tedy popadl balíček a větrací šachtou se spustil do bytu, aby za Ježíška nadělil zatoulaný balíček. V obývacím pokoji musel našlapovat opravdu potichu, protože dveře do ložnice, kde v objetí spala Roztomilka, zůstaly otevřené. Chůze to byla velice náročná, protože po zemi se válela spousta vánočních papírů od již rozbalených dárků a tak se jim Santa musel opatrně vyhýbat, aby náhodou na nějaký nešlápl a nohou tak nezašustil a neprobudil obyvatele bytu. Dáreček pak uložil pod stromek tak, aby byl vidět, ale zároveň byl trošku zastrčen za roh skřínky, aby snáz vzbudil pocit, že se na něj večer při rozbalování jen náhodou zapomnělo. Pak už Santa dáreček jen pěkně načančal, aby mu mašle krásně držela. Zabalen byl opravdu krásně. Každý detail byl promyšlen. Nic odbytého. Přesně tak jak to má být. Nádhera, kterou je skoro až líto otevřít, aby se tím neponičila.

„Větší maskovací čurbes tu dělat nemusím, tady by si toho stejně asi nikdo nevšiml...”, pomyslel si.

Potom odhopkal obývákem zpět k větrací šachtě a vydrápal se znovu na střechu.

„Tak a konečně máme hotovo”, oddechl si Santa.

„Tak zase bude aspoň trocha klidu.”, přitakal Rudolf.

„Bude se mi asi trochu stýskat”, zasmušile řekl najednou Arnošt.

„Nám taky”, odpověděl za všechny soby Rudolf.

„Hodíš mě domů?” zeptal se ještě.

„Samo...”

Arnošt nasedl do saní poněkud se svěšenými rameny. Najednou si uvědomoval, že to co zažil bylo vlastně jedno veliké pohádkové dobrodružství, na nějž bude hrozně dlouho vzpomínat.

„Nemusíte spěchat”, požádal soby, když se připoutal bezpečnostním pásem v saních. „Chci si poslední jízdu pořádně užít.”

Rudolf tedy volil cestu záměrně protkanou 'zkratkami', aby závěrečná spanilá jízda jen tak neskončila. Nakonec však u Arnošta na zahradě přeci jen přistáli.

„Tak se mějte, kluci.”

„Ty taky, Arnie”

„Jó a kdyby se Santu zase někdy přepadla chřipajzna, tak víte kde mě hledat...”

„Jasně...”

Arnošt vystoupil, naposledy se rozloučil se soby, objal Rudolfa přes parohy a při tom mu povídá: „Kreditku i seznam obchodů jsem dal do saní do kaslíku, tak ať si ji tam Santa vezme, ano?”

„Vyřídím.”

„S Bohem.”

„Se Santou”, rozloučil se Rudolf.

Saně se odlepily od země. Arnošt mával jako když byl malý kluk. Kouzelné saně mu pro změnu zablikaly zadními výstražnými světly.

„Brrr! To je mi najednou zima!”, zachvěl se Arnošt, když spřežení zmizelo za obzor. Otočil se tedy a vyšlápl směrem k domu. S každým krokem se najednou stával štíhlejší a štíhlejší a jeho santovský oblek se zmenšoval a zmenšoval a okamžik od okamžiku se stával víc a víc podobný normálnímu pyžamu a nohy ho skrze ponožky čím dál tím více zábly. Jakmile vešel do domu, zamířil do ložnice, protože byla stále ještě tma a milý Arnošt byl opravdu hodně unavený.

Ráno, když se Arnošt probudil, posadil na posteli a protáhl se, jeho první slova byla: „To byl tedy živý sen. Zdálo se mi, že jsem zaskakoval za Santu Clause...”

S těmito slovy vyskočil z postele. Přešel do obývacího pokoje. Ještě jednou protáhl své rozespalé a rozlámané tělo.

„Heduš?...Co blbneš?” zavolal tpátky do ložnice Arnošt na svou spící manželku. Ta však spala klidně dál.

„Vždyť u nás přece nosí dárky Ježíšek...”, chtělo se mu pokračovat, jakmile si všiml, že pod jejich vánočním stromkem leží dva nové, nerozbalené dárky. Věta mu však, ještě než ji vyslovil, připadala podezřele povědomě. Proto se tedy sehnul ke stromku a podíval se, co je to za překvapení. Obě cedulky nesly stejný popisek:

Pohlaví: muž.
Pro: Arnie 'S 2' Kulišák

Arnoštovi se rozbušilo srdce, jak začal rychle strhávat obal z obou dárků. Menší z obou dárků obsahoval model sobího spřežení v měřítku 1:25 a v druhém, mnohem větším, byl zabalen takový zvláštní červenobílý oblek, jako vystřižený z reklamy na Coca-Colu. Najednou si Arnošt všiml, že pod ním na podlaze ještě leží malá obálka.

„Muselo to vypadnout z jednoho z těh dvou dárků”, pomyslel si a otvíral roztržitě obálku.

„Na památku. S 1 & Rudla & kluci.” Dopis byl silně cítit po šťovíku...

„Nebo se mi to snad nezdálo?...”

To samé vánoční ráno se v jisté hájovně nehájovně probudila Roztomilka a svůdně se protáhla. Protože ji přepadla ukrutánská žízeň, opatrně vstala, vyvynula se z objetí svému Teofilovi a došla si do lednice pro pití.

„Škoda, že nemáme mlíko...”, posteskla si při pohledu do chladničky.

„Kozí, kravské, sobí, jakékoliv.”, pohladila si mlsně své bříško.

„No nic, aspoň že tu zbyla troška pomerančové šťávy”.

Napila se a s poloprázdnou sklenicí přešla doprostřed pokoje. Pod nohama jí šustily spousty rozbalených vánočních papírů, které tu po včerejší večerní nadílce zanechali s Teofilem, protože se jim večer již nechtělo uklízet. V tom jí pohled upoutala malá, nerozbalená krabička, která nenápadně vykukovala zpoza skříňky hnedle vedle stromečku.

„Jůůůůůů!”, vydechla překvapeně, až jí málem vypadla sklenice s pomerančovou šťávou na zem. Rozeběhla se ke stromku, klekla si na bobek a šmátrala po čerstvě objeveném dárečku.

„Ten je určitě pro mě!”, nedočkavě se snažila přečíst jmenovku.

„Jééé, já musela být ale hodná, když dostávám dárky i pětadvacátého”, zaradovala se.

„Šustěním a trháním dělala docela randál, takže se nebylo čemu divit, že tím probudila svého Teofila.

„Jakej Racochejl, to tady šustí?”, spustil jako nazlobeně.

„Podívej, včera jsme zapomněli rozbalit jeden dáreček. Pro mně!”

„Hmmm! A co to je? Co jsi ještě dostala?”, zeptal se Teofil.

„Musím to nejdřív rozbalit. Je ho hrozně pečlivě zabalené. Trvá mi to...”

„Jéééé knížka”, vyjekla radostí Roztomilka, vyskočila ze země a vlepila Teofilovi sladkou pusu. Prolistovala prvních pár stránek, aby zjistila, co je to za knížku a o čem asi bude. Pak hned běžela k balkónu, otevřela dveře ven a jen tak v nedbalkách vyšla ven. Naklonila se přes zábradlí, vypnula své tělo, aby byla co nejblíže nebi a naplno zvolala: „Děkuju Ježíškůůůů! Emmmm, teda vlastně...Děkujůůůů Sááántóóó!!!!”

Protože byla venku pěkně mrazivá zima, vrátila se dovnitř, zavřela dveře na balkón, znovu popadla svůj nový výtisk knihy s názvem 'Arnoštovo nadělení', sedla si do křesílka a pustila se do čtení. A celou knížku přečetla jedním dechem...

„No to je teda vážně konec...”, zavrtěl nevěřícně Teofil.

A taky že byl....