Jak si tak Arnošt sedí na podlaze a užívá si zasloužených volných okamžiků a utírá si  z čela pot, najednou si něčeho všiml....

„Jé, já jsem měl čepici naruby”, vyprskne pobaveně.

Troll kibic ho zpraží pohledem.

„Cóóóžéééé??”, zhrozil se. „To říkáš jen ze srandy, že jo? To je jen vtip, viď? Řekni, je to jen legrace” začal křičet hlasem, který v sobě obsahoval zlost i zoufalství.

„Ne, proč?”, nechápavě se zeptal Arnie.

„No protože čepice naruby posílá špatné myšlenky. Překládá kódy obráceně. Tohle se nám už jednou stalo v šestadevadesátem. To byl mazec. Přišlo se na to až při nadílce. Hned u prvního dárku. Jedna holčička málem dostala profi motorovou pilu z OBI. Naštěstí si toho Santa všiml. Bylo mu to docela podezřelé. Musel se s dárky vrátit, všechno přetřídit. Dostali jsme se do takového skluzu, že jsme museli požádat ústředí zeměkoule o vrácení času, abychom lidi neuvedli ve zmatení, že na ně Santa zapomněl.”

Arnošt stále nechápal, jak by se taková věc mohla vlastně stát.

„No například, pokud řekneš kód 123, tak čepice pošle ho hlavy myšlenku na adresu odpovídající kódu 321 a tak podobně.”

„To je asi špatně, že?”, znovu se zeptal Arnošt.

„Si piš!”

„A co budeme dělat?”

„V první řadě si čepici nasadíš pořádně, jak máš. Potom budeme muset zase všechny dárky znova přetřídit. Teďka už se nedá poznat, které dárky jsou zatříděné špatně, a které nikoliv. Kdo ví, jestli to všechno stihneme. Štědré ráno už klepe na dveře.”

„Chmmm”, zmohl se pouze Arnošt a sklesle a pokorně se znovu vydrápal na stoličku.

Unavení trollové znovu vysypali obsah pytlů na jednu velikou hromadu a začalo se znova. Tentokrát celé přetřiďování trvalo mnohem déle, protože všichni byli již mnohem více unavení než na začátku a museli si dávat obrovský pozor, aby balíčky házeli do správných pytlů. Trvalo jim to celou věčnost. Nakonec však svůj úkol splnili a dárky byly na svých místech.

„Tak. Ukaž hlavu”, zeptal se pro jistotu vrchní troll, když zabalili poslední pytel. „Musím Tě raději zkontrolovat, jestli máš čapku správně nasazenou”

„Neboj, už jsem si dával pozor.”, cukal se Arnošt. „Takové nemehlo zase nejsem, abych se nedokázal poučit.”

„Tak jaký máme čas?”zeptal se sám sebe vrchní troll.

„Týýý jofka! To je hodin!”, zhrozil se.

„Musíš se okamžitě vydat na cestu. Štědrá noc začala. Lidi po celém světě, co na Tebe věří, musí dárky dostat včas!”, pobízel Santu vrchní troll.

„Nééé, já si potřebuju nutně odpočinout. Vždyť už z únavy úplně šilhám. Podívej!”, zašklebil se zoufalý Arnošt na hlavního trolla.

„Smůla. Měl sis dát pozor, jak si nasazuješ čepici. Nezapomeň, že především všechny děti by to hrozně mrzelo, pokud bys nedorazil včas. Ale abys neřekl, že jsem kruťas, dám ti pět minut a zapřáhnu za tebe sobí spřežení. Sice jsem to ještě nikdy nedělal, ale snad to zvládnu. Ezechíku, pojď mi pomoct. A ostatní, okamžitě naložte Santovi saně a připravte je venku k odjezdu!” rozdával příkaz za příkazem. Arnošt s povděkem sedl do kouta a pozoroval nastalý zmatek. Ve skutečnosti to však nebyl žádný zmatek, ale přesně organizovaný sled prací, jehož jediným cílem bylo stihnout nadílku včas.

„Hotovo, můžeš letět!”, ozvalo se na vlas přesně za pět minut.

Santa se tedy zvedl a rychlým krokem vyšel ven před halu, kde už na něj čekalo připravené spřežení i saně plně naložené pytli s dárky. Arnošt tedy nasedl a provedl předvýjezdovou kontrolu. Něco se mu však nepozdávalo, nemohl však přijít na to, co.

„U Ježicha, vždyť vy jste mi zapojili soby obráceně!!!”, zvolal náhle při pohledu na Rudolfův čumák, který na něj dýchal teplý vzduch.

„Jéjé! Promiň! Stane se...Vždyť jsem říkal, že jsem to dřív nikdy nedělal”, omlouval se vrchní troll. „No ale už není čas to nyní znovu přepřahat. Budeš to muset odcouvat. Na první zastávce to třeba stihneš přepřáhnout. Ještě jednou pardón.” začali se smát svému komickému omylu vrchní troll i jeho pomahač Ezechík. Arnošt přepnul otěže na zpětný režim a chystal se k odletu. Když v tom se najednou rozlétly dveře od hlavního vchodu a v nich se objevil celý udýchaný troll dveřník recepční.

„Je tu Santa dvojka ještě? Něco si tu zapomněl”

„Ano, ještě jsem tu”, přerušil startovací manévr Arnošt.

„Nechal jsi tu celé balení tablet na hubnutí.”

„Eeh?”

„Nezapomeň, že některé komíny jsou proklatě úzké. Taky by ses nemusel někde dostat až ke stromku.”

„No vidíš, to mě vůbec nenapadlo”, uznal Arnošt.

Recepční, mu hodil celé balení Santa Fit'n Slim a Arnie si ho dal do kapsy. Se všemi se rychle mávnutím rozloučil a vycouval na svou první Santovskou nadílku.

Uřídit takové saně, do nichž jsou špatně zapřažení sobi, není vůbec, ale vůbec žádná legrace. Ba naopak, je to vskutnu náročné. Sobi jsou totiž ve své podstatě tažná zvířata. Od tažných ptáků, například takových vlaštovek, se ovšem odlišují v tom, že nelétají na zimu do teplých krajin, ale mohou táhnout za sebou náklad. Do této kategorie, jak si ovšem pozorný čtenář již dávno uvědomil, tlačení rozhodně nepatří. Sobi byli sice velice poslušní a snažili se Santovi co nejvíc pomáhat, nicméně fakt, že náklad museli před sebou tlačit, je značně rozptyloval. Takový Rudolf kupříkladu byl celou cestu ze zvonících rolniček natolik paf, že je neustále olizoval a ožužlával, jako kdyby to bylo kdoví co. Není se tedy čemu divit, že mu za jízdy neustále přimrzával k jednotlivým rolničkám jazyk, protože za letu je ve výšce pěkná zima. Santa mu musel jazyk od rolniček často odtrhávat, jelikož ho moc nebavilo poslouchat Rudolfovo funění a hekání.

„Eufh, hh, ééééps, mmmmmmmha, dzzzz”, vzdychal neustále.

„Já se z tebe zblázním, ty Rudlo jeden. Necháš konečně ty rolničky na pokoji?”, káral soba s červeným nosem neustále.

Při jedné takové vysvobozovací akci Arnošt úplně pozapomněl, že už se blíží k jednomu ze svých cílů a začali nalétávat na přistání. „Prááásk”, ozvalo se najednou a saně se náhle s trhnutím zastavily.

„Co se děje?”, vykřikl Santa dvojka vylekaně a rozhlédl se kolem sebe.

„Hahouhali hme ho hohína”, zahuhlal Rudolf s jazykem stále přilepeným k rolničce.

„Cože, co říkáš?” nerozumněl Santa a s rozčileným trhnutím osvobodil uvězněný jazyk od rolničky.

„Jááúúú.”, zaúpěl Rudolf a opakoval: „Nabourali jsme do komína.”

„No to je pěkné. Co teď. Doufám, že nemáme propadlé povinné ručení.”, podrbal se na čepici Santa a začal obhlížet škody.

„To je jen škrábnutý lak, to je v pohodě, to nebudeme snad ani hlásit”, pokračoval Arnošt, ale zároveň hledal známky souhlasu v Rudolfově pohledu.

„Hmm”, odpověděl váhavě Ruda.

Santa to považoval za souhlas a tak tedy popadl první pytel a po hlavě se vrhnul do polozbořeného komína.

Za pět minut se Arnošt zase vyškrábal na střechu.

„Kde jsi byl tak dlouho?”, divil se sob.

„Naděloval jsem...”

„To mi neříkej, že Ti to trvalo tak dlouho. třicet sedm vteřin Ti musí stačit na každý vánoční stromek.”

„Nó, když já...”, vytáčel se Arnošt.

„Když ty co?” nedal se odbýt Rudolf.

„Když já nemohl v celým domě nejdřív vůbec najít papír a tužku.”

„Proboha a na co?”

„Já jsem si tam napsal omluvenku kvůli tomu komínu. Jako tóó, že jsem za to nemohl, že jsi vyrušoval za jízdy řidiče a navíc mi tam ten komín bez varování skočil.”

„No tak to ji udělal vážně výborně, to Ti určitě budou všichni nájemníci v domě věřit. Raději už pojeďme dál”, s posměškem vyzval Santu.

„Nejdřív vás ale musím přepřáhnout, ať nemáme další malér.”

„Dobrá, ale pospěš si. Jsme teprve na začátku.”

Arnošt přepojil saně na správnou stranu a všichni společně se vydali rozdávat dárky i ostatním lidem. Sobi lítali se spřežením od domu k domu, od města k městu z kontinentu na kontinent. Rudolf, vůdce karavany, již pokaždé bezchybně a bez kolizí zaparkoval s nákladem na střeše. Už ani jednou se nepřiblížil k žádnému komínu na vzdálenost kratší než bezpečnou. Santa rozdával dárky malé i velké s nejvyšší svědomitostí. Protože ovšem neměl moc zkušeností se slézáním a vylézáním komínů, začali trochu nabírat zpoždění. Největší problémy však nastávaly u obydlí, kde stavitelé zapomněli vybudovat komíny.

„Tak a co teď?” zeptal se bezradně Arnošt, když poprvé spočinuli na střeše bez komínu.

„Jó, jó!...Elektrifikace domácností je metla na Santu”, přitakal Arnoštovi Rudolf.

„Jak se dostanu dovnitř?”

„Musíš si nějak pomoct sám.”

„To bude teda sranda”, ušklíbl se Arnie a v hlavě se mu začal rodit nápad.

„To jsem docela zvědav, co se ti to v té tvé makovici urodilo”, zapochyboval Rudolf.

Arnošt si přehodil pytel s dárky přes rameno a sešplhal po hromosvodu dolů před dům. Tam obhlédl situaci a začel se kolem sebe rozhlížet po zemi.

„Ha, tenhle bude akorát...”, řekl najdnou a zvedl z obruby chodníčku jeden veliký kámen. Přešel s ním k velikým proskleným dveřím, vedoucím z obývacího pokoje přímo na zahradu. Rudolf ho nevěřícně pozoroval s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Santa dvojka se cvičně napřahoval a připravoval k výpadu.

„Zadrž, blázne!”, vykřikl na něj v poslední vteřině Rudolf s hlavou nahnutou přes okraj střechy.

„Co je?”, vyjel na něj nevrle Santa. „Musím se dostat dovnitř a ty mi neporadíš. Jiná možnost mě nenapadá.”

„Tak jo, já ti tedy poradím, no.”, nevydržel to už Rudolf, který se již vážně bál, že Arnošt kamenem rozbije sklo a způsobí škodu. „Musíš sníst takové dva, no možná tři, Slimáky najednou a pak se už určitě protáhneš pode dveřmi dovnitř.“

“Cóo? To pomůže jíst slimáky? Opravdu? To snad nemyslíš vážně...”

“No jasně jsi přece Santa, ty můžeš přece skoro všechno, tak honem do toho, dej si...”, povzbuzoval Arnošta Rudolf.

Arnošt tedy položil pytel s balíčky na zem a zalezl do křoví před domem a prolézal ho sem a tam a vypadalo to, jako když něco hledá. Rudolf ho takto pozoroval dobrou minutu, avšak posléze už mu to nedalo a tak se zeptal: “U všech parohatých, co to v tom roští děláš?”

Arnošt se opět zvedl a nechápavě vzhlédl na střechu k sobovi: ”No co asi? Hledám slimáky, abych se dostal dovnitř.”

„Jé, ty jsi asi ten nejjelitovatější Santa, pod kterým jsem kdy sloužil. Nemáš jíst slimáky, ale Slimáky”

„No vždyť!...Hledám slimáky, snad tu nějací budou. Rok od roku jich je všude víc a víc.”

„Ach jo!”, povzdychl si Rudla nad Arnoštovou natvrdlostí. „Někdy máš opravdu dlouhé vedení. Slimáci jsou přece tabletky. Santa Fit'n Slim. Pamatuješ?”

„No jo vlastně! Já už se lekl, že musím jíst slimáky. Prý jsou moc hořký. Uff, to se mi ulevilo!”, oddechl si Santa náhradník a zelenáč. Sáhl do kapsy, vyndal platíčko a přímo do úst si vymáčkl tři Slimáky a cuknutím hlavy je spolkl aniž by je potřeboval zapít. Pak rychle popadl ležící pytel a rychle se protáhl pod prahem dveří.

„Konečně”, okomentoval to Rudolf.

Jakmile se Santa konečně vyšplhal po nadílce v domě bez komína zpět na střechu, celý netrpělivý Rudolf už poklepával kopýtkem o okraj okapu.

„Arnolde jeden, jestli Ti to bude takhle dlouho trvat, tak nebudeme hotoví ani na Silvouše. Musíš sebou víc hodit. Trvá Ti to!”, pokáral Arnošta.

„No a není problém spíš ve vás? Nelítáme moc pomalu?”

„Já se klidně můžu s klukama přepnout do turbo-režimu, ale co ty? Zvládneš to? Uřídíš nás?”

„Proč ne?”, věřil si sebevědomě Santa dvojka.

„Dobře tedy, ale varuju Tě, bude to vážně hukot. Kluci jdeme na to.” Jen co to Rudolf dořekl, pokynul smluveným sobím signálem i na ostatní soby ve spřežení. Na povel začali všichni rychle vrtět ocásky a z jejich útrob se začalo ozývat takové zvláštní kručení. Než by řekl šťovík, všichni se prudce rozeběhli a vzlétli tak rychle, až to Arnošta zamáčklo hluboko do sedadla. Svištěli jako blázni a Arnošt měl co dělat, aby mu otěže nevypadly z rukou. V zatáčkách to s ním házelo jak na horské dráze a kolikrát měl co dělat, aby ze saní nevypadl. Rychlost to byla opravdu veliká, takže díky tomu se jim brzy podařilo zpoždění výrazně snížit. Jedinou nevýhodou bylo, že i přistávání na střechách domů bylo poněkud razantnější, takže se často stávalo, že po sobě zanechávali lehce ošoupané střešní tašky od toho, jak saně intenzivně brzdily. Při nadělování i Santa rychle získal potřebné zkušenosti, takže se velmi rychle stal komínovým přeborníkem  a expertem na protahování se pode dveřmi.