Ty krásný zlatý kapesní hodinky s řetízkem mi věnoval děda Jack, kterej si je kdysi koupil přímo ve Švajcu. Prej Omega jsou ty nejlepší hodinky na světě. Jenom jsem se tomu uculoval. Japonci právě zavalili trh levnejma digitálkama a lidi je kupovali jako vzteklí. To já bych vod těch šikmookejch ksichtů nekoupil nic ani za prase. Kurva, ten Pearl Harbor jim nikdy nezapomenem! To bylo poprvé a naposledy, kdy se nám někdo dostal na kobylku. Ať se jdou vycpat i s tím jejich laciným šmejdem!
Von ten můj děda Jack měl vlastně pravdu. Když pak v NASA testovali hodinky pro astronauty, v náročnejch testech s převahou vyhrála značka Omega, která jediná vydržela všechny ty náročný testy. Omegy Speedmaster měl na zápěstí dokonce sám Neil Armstrong, kterej jako první člověk vstoupil na Měsíc. Myslím, že omegy nosil na i James Bond, agent 007 - a to už je ňákej kádr!
To dá přece rozum, že nic nevydrží věčně, ani ty švýcary. Co já se s nima nachlubil! A teď mně sklaplo, ty omegy šly sice pořád, to jo, ale zasekla se jim vteřinovka. V opravnách, co jsem byl, se na ně sice dívali jako na hotovej poklad, ale do strojku, víc jak půl století starýho, si žádnej hodinář netroufl hrábnout. Žabaři! Až teď ňákej bejvalej hodinář Czerny, asi Ir, ti mají takový divný jména. Ozval se mi na inzerát a pozval si mně na dnešek, prej se na ty hodinky mrkne hned po ránu. To musí jeho firma ALFA sídlit zrovna na Manhattanu? Já vůbec do tý čtvrti nerad chodím, je tam hotovej blázinec a mám to přes celý město pořádnej kus cesty. Ale hledat to nemusím, ten barák je vidět už z dálky. Teda pokud nejsou mraky, protože to pak vršky těch vysokejch skajskreprů jsou namočený to špinavě šedý peřiny mraků.
Ale dneska, dneska je nádhernej den, to se musí nechat! Léto je sice fuč, ale i zářijový nebe je krásně jasný a modrý, jako bejvaly voči mý Mary, když ještě vážila o padesát liber míň. Ta mě ale zase nasrala, vzpomněl jsem si a mávl naštvaně rukou, až lidi u výtahů vylekaně ke mně vzhlédli. No co co? Dal jsem si pár panáků bourbonu na kuráž, co je na tom? Dneska já a mý zlatý hodinky máme přece svůj velkej den, den “D“. Jak vona mi to jenom řekla? - přemejšlím a vstupuju do výtahu. A sakra, lidí jak v podzemce… Jsou prdlí? Kam to všechno jede? Já až skoro nahoru, to i tím rychlovýtahem pojedu hezky dlouho…
Jo, už vím - Mary povídala, že chlastám jako Dán. Asi nějakej hudebník nebo herec, co já vím? Však náš big boss Bush si taky dá, to přece není žádný pití, když chytne slinu. A přitom je prezidentem. A jakým! Yankee, kterej kraluje celý zeměkouli. Po negrech jsme vytřeli voči Rusálům a teď jsou na řadě Arabáči. Můžou si za to sami, neměli chtít za barel ropy takový kurevský money! To my, Amíci, my jsme alfou a omegou všeho na Zemi, nám patří celej tenhle posranej svět! Fuck! Jenom pár lidí na světě dokáže to, co my - Amíci! I tyhle zlatý švýcarský hodinky jsou jenom světlou výjimkou.
Výtah mně vyplivl až skoro u nebe a kancl firmy ALFA jsem našel hned. A Czerny, ten praktickej chlápek, hned vyjmul ze šuplíku svý mrňavý nádobíčko. Hodinářskou lupu hodil na oko, a že si s tím bude vědět rady. Teda v hodinkách se musel dost vyznat, to jo, jenom na ty jeho kecy o chybějící datumovce jsem nebyl zvědavej. Datumovku nepotřebuju, přece vím, že je dneska jedenáctýho. A jestli mý hodinky budou zase v cajku, dnešek je pro mě dnem “D”. Czerny se rejpal v mejch hodinkách a já se zatím koukal přes velký okno ven. Parádní podívaná, to se musí nechat! Ve vodě Hudson River se zrcadlilo modrý nebe a Socha Svobody byla docela malinká. Ale i z té obrovské vejšky bylo na koruně sochy vidět všech sedm paprsků, vyzařujících symbol svobody přes sedm moří do sedmi kontinentů. Nadmul jsem se pýchou - Amerika je symbolem svobody, jsme zemí neomezených možností!
“ Hotovo!” ozvalo se za mnou.
Czerny se vítězně křenil a podával mně mý zlatý omegy. Vzal jsem hodinky z jeho natažený dlaně a přistoupil k oknu, abych si tu radost vychutnal na přímým světle. Nedočkavě jsem otevřel svítivě zlatej plášť hodinek a koukal, jak krásně se hejbe ta malinká vteřinovka. Zlatá chvíle mejch zlatejch hodinek. Bylo právě 9 hodin 46 minut.
Vzhlédl jsem a zkameněl hrůzou. Přímo na mně se řítilo obrovský letadlo. Nestačil jsem se ani nadechnout. A v příští vteřině se ten eroplán jako rozžhavenej nůž vnořil do naší věže a strašlivej výbuch nás všechny roztrhal na cucky…
Děkuji ti, že ses tu zastavil. Kristova noho, visí to tady přes měsíc, má to jen 43 čtení a tvůj komentář je teprve první... A tak plným právem se ptám, co tady na mezeře vůbec dělám. Ne proto, že jinde to mělo víc jak desetinásobnou čtenost i bouřlivé komentáře, ani ne proto, že mi to za pár týdnů vyjde knižně.
Nestačím žasnout - je až k pláči, jaký intelekt má většina lidí na literárních serverech, když freneticky tleskají nad shitem, který všude tradičně obsazuje čelní místa žebříčků, ale svou slaboduchostí by se hodil akorát tak do primitivního komunistického Dikobrazu. Ale hlavně že je to krátké a oni nemusejí dlouho číst, nedej pámbů, aby nad textem dokonce i přemýšleli!
Jak sis všiml, naservíroval jsem tu s jemnou ironií příběh typického Američana na pozadí děsivé autentické události, která mistrně režírována strýčkem Samem, razantně změnila svět. Ale xmíchu ta záležitost rozhodně není, o tom žádná...
Zabýval jsem se tím velmi podrobně, pročetl tisíce stran dokumentů a shlédl stovky dokumentárních filmů s analýzami čelních amerických i světových vědců z řady oblastí, souvisejících s pádem WTC i všemi událostmi, spojenými s tímto tragickým dnem. Dávno vím, že všechno je úplně jinak, než dám lživě namlouvají oficiální americká místa.
Pádných protiargumentů jsou už tisíce. Zmiň je někde a lidi budou mlčet, posraní strachem něco k tomu říci, natož něco někde vyslovit nahlas. Hodlal jsem se svými usvědčujícími materiály vyjit na světlo denní, ale špičková právnička strnula hrůzou, že by mne hned druhý den "zajelo auto" a publikování mi rezolutně rozmluvila. A tak jen sem tam někde upustím pár drobných fragmentů, nechceš se podívat třeba na moje komentáře zde?
